Jdi na obsah Jdi na menu
 


Náš návrh katalogu lidských práv

Zajímá Vás, jak si představujeme moderní ústavní katalog lidských práv? Níže nabízíme k Vašim připomínkám náš návrh, který by dle našeho názoru mnohem komplexněji a důsledněji obsáhl veškerá významná základní lidská práva než jak to činí náš současný ústavní dokument "Listina základních práv a svobod" (LZPS).

Každý může sám posoudit, zda by se mu líbilo žít ve společnosti, která by poskytovala níže uvedené garance základních práv coby klíčových atributů kvality lidského života.

Pro lepší přehlednost je každé ustanovení odůvodněno a porovnáno s textem současné LZPS.

 

 

 

LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV

ze své disertační práce přejímá JUDr. Richard Pokorný Ph.D.

 

Odůvodnění názvu: název se vyhýbá dosavadní dualizaci na „práva“ a „svobody“, která je dle názoru autora opírající se o obdobná doktrinární stanoviska spíše terminologické než korektní právně-teoretické povahy, čímž vyvolává zbytečný prostor k pochybnostem o totožnosti důsledků a postavení subjektivních práv jako subjektivních svobod. Pojem „základní práva“ zastřešuje subkategorie „základní práva lidská“ a „základní práva občanská“ (viz níže), a proto se v označení „lidská“ neobjevuje.

 

PREAMBULE

Poznámka: pro potřeby této práce není návrh specielního textu preambule potřebný, vzhledem ke  spíše deklarativní úloze preambule v textu a žádným podstatnějším výhradám autora k jejímu stávajícímu znění v LZPS.

 

Hlava první – ZÁKLADNÍ PRINCIPY A USTANOVENÍ

                                                               Čl. 1

   Základní práva mají přirozenoprávní povahu a vyplývají ze samotné podstaty lidské existence. Jejich východiskem je právo na život, právo na lidskou důstojnost a rovnost ve svobodě každého člověka.

Odůvodnění článku: První věta má vyjadřovat pozici základních lidských práv zdůrazňující jejich nezávislost na vůli státu a právu pozitivním, jakož i zdroj této jejich koncepce, opírající se o racionálně-materiální pojetí přirozených práv s antropocentristickými prvky, tj. práva seznatelná již samotným rozumem, imanentní lidské existenci a jejichž ohniskem je člověk a jeho zájmy, samozřejmě s přiměřenými pragmatickými i morálními ohledy k ostatním živým i neživým strukturám okolního světa. Pyramida přirozených lidských práv je konstruována explicitně jako axiomatická, a vyjádřená dvěma absolutními a jedním relativním prvkem. Absolutními prvky jsou právo na život (základ existence člověka jako takového) a právo na lidskou důstojnost (základ kvalitativní dimenze lidské existence).  Relativním prvkem je rovnost ve svobodě, kdy svoboda je míněna jako prostor pro nedotknutelné uplatňování základních práv, který rovnost v této svobodě limituje požadavkem na rovnoměrnou distribuci základních lidských práv.

 

 

                                                               Čl. 2

   (1) Základní práva jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná, nezrušitelná, hodná bezvýhradné úcty a ochrany.

   (2) Právní řád zaručuje největší možný rozsah práv každého jednotlivce, který je ještě slučitelný se stejným rozsahem práv druhých.

   (3) Každý je způsobilý mít základní práva, všichni jsou si v těchto právech rovni a každý má právo za shodných podmínek na shodnou míru základních práv jako ostatní

  (4)  Základní práva občana náleží každému státnímu občanovi ČR. Ostatní základní práva náleží každému člověku a přiměřeně i jiným subjektům.

                                                                                  

Odůvodnění odst.1: Přebírá druhou větu čl.1 LZPS coby charakteristické přirozenoprávní atributy lidských práv, které doplňuje o rovinu úcty (úcta k lidským právům znamená úctu k životnímu prostoru každého člověka a vyjadřuje postavení, které by jeho ochrana měla v systému společenské regulace zaujímat) a ochrany (závazek pro veřejnou moc a pozitivní právo, vyplývající z přirozenoprávní podstaty základních práv a jejich postavení v systému normativity) Rovina úcty a ochrany tak vhodně doplňuje a zesiluje zbylé čtyři atributy.

 

Odůvodnění odst.2: LZPS explicitně neuvádí. Tato zásada je subjektivním vyjádřením objektivní přirozenoprávní maximy, na níž je právní řád vystavěn, a dle níž je výchozím objektivním axiomem maximalizace objektivního dobra pro každého člena společnosti, jehož rozsah je omezen pouze požadavkem stejné míry tohoto dobra pro ostatní členy společnosti. Subjektivní reflexe této maximy je pak základem rozsahu subjektivních základních práv stanovených touto Listinou, zaručující každému shodný základní prostor svobody pro uplatňování jednotlivých jeho základních práv, kdy tak základní práva vyjadřují oblasti garantovaných jednání každého člověka a požadavek zaručit je takto každému pak rozsah, v němž jsou garantovaná, tj. v němž každému náleží.

 

 

Odůvodnění odst.3: LZPS částečně uvádí v čl. 1 a čl. 5. Tento odstavec v podstatě z jiného úhlu potvrzuje to, co je již ohledně všeobecnosti a shodného rozsahu distribuce základních práv vyjádřeno v odstavci 2. Systematicky se zařazení do jednoho ustanovení jeví vhodnější než oddělené zakotvení v LZPS. Význam obou norem v tomto odstavci je obdobný jejich významu v LZPS. Nad rámec LZPS je zde vymezen především základní princip rovnosti, na jehož základě lze pak ve vazbě na jednotlivá práva dovozovat rovnost v příležitostech i ve výsledku, jakož i mechanismy  afirmativních akcí či pozitivní diskriminace.

 

Odůvodnění odst.4: V LZPS totéž jinými slovy stanovuje čl. 42 odst.1,2. Lze se domnívat, že takto zásadní klasifikační ustanovení je nesporně kontextuálně vhodnější umístit do čelních míst dokumentu, což umocňuje kontext s odstavcem 1. Ustanovení zároveň důsledněji reflektuje systematiku lidských práv celého dokumentu – výchozím pojmem jsou „základní práva“, jenž jsou přirozenoprávní povahy, a ta se dělí na základní práva občana (občanská) a základní práva člověka (lidská), kdy práva občanská jsou nadstavbou práv lidských. Dokument je tak, na rozdíl od obvyklých doktrinárních stanovisek, založen na vztažení přirozenoprávní koncepce i na práva občanská. Důvodem je skutečnost, že členění základních práv na přirozená (lidská) a pozitivní (občanská) je teoreticky nesprávné a odporuje podstatě ústavního katalogu, vymezující v každém případě práva přirozená, má-li být dosaženo podstaty a smyslu jejich ústavní pozice a začlenění do kategorie základních práv. Dokument zde vychází z úvahy, že obdobně, jako je přirozené právo základem pro vymezení subjektivních práv člověka, je úplně stejným základem i pro vymezení práv občana, neboť nejen vztah státu a fyzické osoby, ale i vztah státu a jeho občanů má své neodstranitelné axiologické základy, které nemohou být pozitivněpráním konstruktem. Jinými slovy tak přirozené právo (ve významu zde již mnohokrát zmiňovaném, tj. maximalizace objektivního dobra pro každého člena společnosti, jehož rozsah je omezen pouze požadavkem stejné míry tohoto dobra pro ostatní členy společnosti, v subjektivním vyjádření v odstavci 2 tohoto článku) je legitimizujícím základem samozřejmě i pro státoobčanské vztahy, které stát vystavěný na přirozenorpávních základech musí respektovat (kupř. je-li přirozenoprávní zásadou suverenita lidu, musí být nutně přirozenoprávní zásadou též svoboda, rovnost, výlučnost a další principy volebního práva přinejmenším pro členy státotvorného národa, stát coby organizaci veřejné moci na svém území vytvářející, tj. pro občany tohoto státu. Jiný výklad by byl zjevně absurdní, neboť nebylo-li by subjektivní /občanské/ volební právo právem přirozeným, nutně by náleželo pouze do kategorie pozitivního práva, které by již záviselo na vůli státu, tj. stát by nebyl povinnen volební právo coby základní legitimizační prvek zastupitelské demokracie uznat. Absurdita takových závěrů je patrně zcela zřejmá a směřuje proto k nutnosti pojímat i občanská práva jako přirozená, resp. přirozená v rámci státoobčanského svazku). Odkaz na jiné subjekty směřuje k ústavně garantovaným právům právnických osob, jejichž vymezení se nadále ponechává judikatuře.

 

 

 

 

                                                               Čl. 3

(1) Základní hodnoty společnosti představují celek, který tvoří nedotknutelnost základních práv, lidská důstojnost, čest, rovnost, solidarita, spravedlnost, svoboda, mravnost, mezilidská úcta, ochrana zdraví a života každého člověka.  Základní hodnoty náleží mezi hodnoty chráněné ve veřejném zájmu.

   (2) Základní hodnoty společnosti jsou neodstranitelné, v ostatním je vůle lidu suverénní. Lid vykonává svoji moc přímo v zásadních otázkách státu a společnosti, v ostatním prostřednictvím orgánů veřejné moci.

  (3) Veřejná moc je lidem delegovaný služebník lidu, jednající výhradně ve veřejném zájmu a v souladu s ochranou základních hodnot společnosti. Může činit pouze to, co jí zákon výslovně povoluje.

  (4) Tvorba, obsah, výklad i aplikace práva a veškeré jednání orgánů veřejné moci musí být v souladu s požadavky tohoto článku.                                                 

Obecné odůvodnění článku: Tento článek patří mezi páteřní ustanovení celého dokumentu a je jakousi malou ústavou pro jednání státu. Prezentuje materiální základ práva a jednáni veřejné moci a opět zdůrazňuje přirozenoprávní podstatu jeho základních východisek. Pracuje ve třech základních oblastech, a sice formulace komplexní kategorie „základních společenských hodnot“ coby fundamentu a nutného axiologického minima pozitivního práva, vůči ní je širší kategorie „veřejný zájem“ (kromě základních společenských hodnot zahrnuje též tradiční oblasti vymezované judiciálně i doktrinárně, jako např. ochrana veřejného pořádku, bezpečnosti atd) a nejširší pak kategorie „požadavků dle čl. 3“, jenž kromě veřejného zájmu zahrnuje i jeho konkrétní reflexi v činnosti orgánů veřejné moci, základní společenské hodnoty, význam státu v jejich aktivní ochraně i jeho striktní vázanost těmito hodnotami. Dále zakládá demokratickou podobu státu vycházející z přímé demokracie a omezení zmíněnými základními hodnotami, čímž zároveň provádí prvotní vymezení hierarchie normativních skutečností ve státě. Ustanovení dále určuje výlučné důvody opravňující stát k zásahům do jednotlivých práv a zakládá k tomu podmínky, čímž vytváří zákonu materiální korektiv jeho obsahu.

Odůvodnění odst.1: LZPS neuvádí. Ustanovení vyjadřuje hodnoty společnosti i státu, jakési cílové kategorie, k nimž má právo jako společenský regulátor směřovat, které musí respektovat a v žádném případě je nesmí odstraňovat. Jejich uplatňování jako celek znamená, že je nutno uvažovat je proporcionálně a jednotlivé výstupy činit coby výslednice těchto principů (tj. metoda vzájemného vyvažování principů). Většina z nich je alespoň v dílčí podobě zakotvena v Listině či užívána judikaturou, nad jejich rámec jsou zdůrazněny zejména principy „korektního sociálního soužití“. Mravnost je pak míněna ve významu morálního minima ve smyslu konsensuálně přijímaných morálních zásad, jenž jsou typické nejen pro objektivistické pojetí společenské morálky, ale které bychom nalezli i v řadě koncepcí subjektivistických, zde zejména souvztažných k řešení střetů jednotlivých morálních soustav různých jednotlivců a společenských kategorií.

Odůvodnění odst.2: LZPS neuvádí, pouze se dovozuje. Ustanovení vymezuje principielní východiska objektivní právní regulace a tím i základních subjektivních práv. Určuje postavení základních společenských hodnot coby ústředních principů prozařujících do normativní úpravy vertikálních i horizontálních právních vztahů. Vůči nim působí jako obecné regulativní ideje, jenž jsou přímo odvozeny od ústřední axiomatické zásady maximalizace objektivního dobra (obdobně jako v subjektivním významu je od axiomatických práv na život, lidskou důstojnost a rovnost ve svobodě odvozen systém ostatních základních práv), čímž slouží nejen jako klíčová východiska jednotlivých suboblastí základních práv, ale zároveň jako interpretační východisko k těmto suoblastem zakládá fundament normativních právních skutečností ve státě působících. Zároveň je zde vymezen poměr mezi cílovými společenskými hodnotami a procedurální demokracií (vůle většiny), kdy lid je svrchovaný a může uplatňovat svoji vůli pouze v mezích těchto objektivních hodnot, kdy tyto základní principy společenské regulace nemohou být odstraněny ani na základě vůle lidu, tj. jejich pojetí je přirozenoprávní, objektivistické a zcela rigidní, vymezující zároveň meze pro procedurální demokracii. Vrcholem pomyslné pyramidy normativity je tak maximalizace objektivního dobra, skládající se z komplexu vzájemně proporcionálního uplatnění těchto hodnot. O stupínek níže stojí suverenita lidu, která je svrchovanou konstituantou ve všech oblastech s výjimkou zásahů do zmíněných nadústavních hodnot. Ještě níže je pak jednání orgánů veřejné moci, obligatorně souladné s oběma vyššími normativními okruhy. Zákon stojí v rámci této pyramidy tedy „hluboko v poli“, neboť nesmí zasáhnout do smyslu práva a jeho principů, okruhu obligatorně svěřeného přímé moci lidu a nadpozitivních hodnot stojících nejvýše. Tato hierarchie má jednoznačně vyvracet mýtus o svrchovanosti zákona a odstraňovat právní formalismus jasným vymezením nadzákonných hodnot.

Odůvodnění odst.3: LZPS takto komplexně neuvádí. Ustanovení má nejprve vyjádřit základní poměr veřejné moci a člověka. Stát by měl být jakýmsi servisem pro veškeré lidské potřeby a v žádném případě není lidu nadřazen v prosazování vlastních zájmů. Tím je potvrzena již výše zmíněná koncepce, že omezení soukromé moci není nahrazeno posílením moci veřejné v autonomním významu, ale veřejnomocenským vymezením pravidel realizace moci soukromé. Pojem „veřejný zájem“ je zde syntetizací hodnot chráněných v odstavci 1 a různých objektivních limit jednotlivých práv známých z LZPS, která je uvádí v různých formách přímo u jednotlivých práv, což snižuje přehlednost, text zbytečně zatěžuje a výčty stejně nejsou taxativní (např. ze srovnání čl.19 a 20 LZPS plyne, že sdružovací právo může být omezeno mj. i k předcházení trestným činům což u práva shromažďovacího zmíněno není – lze se domnívat, že jde o typický formulační nedostatek, neboť nepochybně i shromáždění lze omezit, hrozí-li zvrhnutím v páchání trestné činnosti). Proto je užíván jednotný omezující pojem „veřejný zájem“, přičemž u konkrétních práv pak musí být následně zváženo, zda konkrétní omezující důvod ve veřejném zájmu skutečně je (kupř. omezení demonstrace, která zasahuje do plynulosti dopravy) a dle toho pak formulovány zákonné limity i realizována aplikace práva. Druhá věta je jedním z atributů právního státu a zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, v LZPS jako ustanovení o vázanosti „státní moci“ (čl.2 odst.2). Zdá se vhodnější užití širšího pojmu „veřejná moc“, neboť i na nestátní subjekty veřejného práva se principy toho ustanovení nepochybně vztahují

Odůvodnění odst.4: LZPS neuvádí. Ustanovení se vztahuje k nejširším dopadům tohoto článku, a sice ke všem jeho ustanovením (tj. klade se zde nejen požadavek respektu k základním společenským hodnotám, k veřejnému zájmu, ale i k zásadám právního státu largo sensu apod), přičemž pouze respekt k těmto hodnotovým východiskům zachovává veřejné moci její legitimitu. Toto ustanovení tak zakládá kogentní axiologické požadavky na veškerou činnost orgánů veřejné moci, resp. je zesilují. Jedná se o další materiální pojistku státu a práva, neodstranitelnost výchozích hodnot a ochranu před ahodnotovostí normativity, pozitivismem, formalismem, zneužitím moci na základě formálních pravidel odhlížejících od jejich obsahu i před nechtěným obcházením základních právních principů (kupř. chybným výkladem).

 

 

 

Čl.4

   (1) Každý může činit vše co zákon nezakazuje a nesmí být nucen činit nic co zákon neukládá. Nikdo však nesmí svých práv zneužívat k potlačování práv druhých či hodnot uvedených v čl.3 odst.1.

   (2) Nikomu nesmí být způsobena újma pro uplatňování jeho základních práv.

 

Odůvodnění odst.1: Normu obsaženou v první větě LZPS stanovuje v čl.2 odst.3. Norma v druhé větě explicitně vymezuje jednu z limit realizace základních práv ve smyslu čl. 2 odst.2 Listiny, jakož i limit stanovených v čl. 3odst.1, na který tento odstavec taktéž odkazuje. Zákaz zneužití práv tak platí všeobecně, přičemž specificky je pak ještě zdůrazněn u práva vlastnického.

Odůvodnění odst.3: LZPS stanovuje v čl.3 odst.3

 

 

Čl.5

   (1) Upravit rozsah základních práv jejich omezením či určením povinnosti lze jen zákonem a to pouze za podmínek stanovených Listinou základních práv (dále jen„Listinou“). Úpravy musí šetřit podstatu i smysl těchto práv, být uplatňovány ve stejných případech shodně a být vytvářeny pouze v souladu s podmínkami uvedenými v čl. 3 a k jejich ochraně.

   (2) Upravit rozsah lze pouze u těch základních práv, která to ve své formulaci výslovně připouštějí.

 

Odůvodnění odst.1: LZPS stanovuje částečně v čl.4. Ustanovení je stěžejní pro celý dokument. Na rozdíl od formulace v LZPS je přímo souvztažné ke všem případným omezením jednotlivých práv v textu nejen obecně ale i konkrétně, neboť absorbuje veškeré hodnotové podmínky i korektivy čl.3 vytvářející limity obecné i konkrétní pro veškerou novotvorbu, interpretaci i aplikaci práva. Odkazy jednotlivých práv na zákonný rozsah vždy jednotně směřují k podmínkám článku 5, čímž zároveň i článku 3. Tím je úprava ústavně akceptovaného rozsahu zásahů do jednotlivých práv mnohem jednotnější, jasnější a vertikálně konsistentnější.

Odůvodnění odst.2: LZPS explicitně nestanovuje, ale z jejího textu to vyplývá. K zamezení případných pokusů o účelové zásahy je lépe tuto zásadu stanovit explicitně a jasně odlišit práva absolutně rigidní od práv relativně rigidních. 

 

 

 

Čl.6

   (1) Svým původem jsou si všichni rovni.

   (2) Všechny národnosti jsou si rovny. Každý má právo na svobodnou volbu své národnosti.

Odůvodnění odst.1: LZPS takto nestanovuje, zakazuje pouze diskriminaci na základě původu (čl.3 odst.1LZPS). Zákaz diskriminace z důvodu původu však ještě nezakládá automatický zákaz rozlišování původu na „lepší“ a „horší“ (zejména ve vazbě na čas od času v některých státech probíhající vlny „návratů k tradicím“, snažící se různým způsobem privilegovat kupř. šlechtický původ), což jsou velmi nebezpečné tendence stratifikující lidskou společnost na základě charakteristik získaných již narozením bez vazby na vlastní vůli, jenž byly příčinou již mnohých tragedií ve vývoji lidstva (např. veškeré otrokářské a feudální řády před nástupem kapitalismu, ale i řada rasově-antropologických teorií, jejichž aplikaci nám předvedl v praxi např. fašismus).  Explicitně zdůrazněná rovnost původu lépe odpovídá současné společnosti spojené s postavením jednotlivce v závislosti na jeho jednání, nikoliv na charakteristice připsané narozením.

Odůvodnění odst.2: LZPS nestanovuje,  zakazuje pouze národnostní či etnickou diskriminaci (čl.3 odst.1LZPS) a obsah věty druhé zakotvuje v ustanovení čl.3 odst.2 LZPS. LZPS rozvádí dále zákaz odnárodňování, který je však již obsažen v právu na svobodnou volbu národnosti, jenž působí erga omnes jako povinnost omitere. K větě první platí obdobně výše uvedené  v souvislosti s rovností původu. Explicitní vyjádření rovnosti národností je tedy, shodně jako rovnost původů, nezbytné vzhledem k historickým zkušenostem i přetrvávajícím recentním tendencím k národnostní stratifikaci, způsobilé vyvolat naprostou destrukci společenských vztahů a jejich axiologického zázemí. 

 

Čl. 7

   (1) Menšiny jsou pod ochranou celé společnosti. Každá menšinová skupina i její jednotliví příslušníci mají právo na sebeurčení a všestranný rozvoj. Příslušnost k menšině nesmí být nikomu na újmu.

   (2) Postavení uvedené v odstavci 1 se zaručuje všem menšinám národnostním, etnickým, názorovým, sociálním, kulturním i jakýmkoliv jiným, jejichž cílem není potlačování základních práv zaručených Listinou.

   (3) Zákon stanoví zvláštní rozsah práv příslušníků menšin tak, aby co nejlépe odstranil jejich objektivní znevýhodnění a podporoval zejména jejich jazykovou, kulturní či náboženskou autonomii a samosprávnou činnost.                                                       

Odůvodnění článku: LZPS se koncentrovaněji věnuje pouze menšinám národnostním a etnickým.Lze se však domnívat, že ochranu menšin je třeba pojmout šířeji, jako obecný princip, související též s ústavně stanovenou ochranou menšin při rozhodování (čl.6 Ústavy). Každému odlišně smýšlejícímu jedinci je třeba poskytnout určitou autonomii, omezenou jen odůvodněnými korektivy ve veřejném zájmu (zde v podobě zákazu potlačovat základní práva). Oproti LZPS zahrnuje dokument širší rozsah užívání autonomních prostředků menšin a povinnost státu odstraňovat znevýhodnění z nich plynoucí pro život v majoritní společnosti. Na rozdíl od LZPS naopak menšinová práva nejsou vyčleněna do samostatné hlavy, neboť z hlediska teoretické klasifikace se nejedná o kategorii vyčleněnou věcně, ale dle subjektu, a proto je lépe tato práva obsáhnout do úvodní hlavy s působností pro celý text Listiny, akcentujíc antidiskriminační imperativy ve vazbě na menšinové subjekty a vztahující se průřezově ke všem hlavám v Listině. 

                                                         

 

Čl. 8

   (1) Každý má právo nebýt diskriminován skutečnostmi, které vznikly bez jeho zavinění, zejména barvou pleti, jazykovými a kulturními zvyklostmi, národností, pohlavím, původem, věkem nebo zdravotním stavem.

   (2) Diskriminace se dále nepřipouští pro jakékoliv jednání, které není v rozporu se zákonem, zejména pro projev vlastního názoru, pro náboženství či politické přesvědčení, sexuální orientaci nebo pro odlišný způsob života.

   (3) Diskriminací nejsou podmínky stanovené zákonem za účelem ochrany zdraví, života nebo ve veřejném zájmu bránící vzniku střetu zájmů.

   (4) Podrobnosti ke všem odstavcům tohoto článku stanoví zákon.

Odůvodnění článku: LZPS obsahuje částečně v čl.3 odst.1. Nad rámec LZPS směřují zejména odstavce 2 a 3. Odstavec 1 se věnuje důvodům existujícím bez vazby na vůli jednotlivce, odstavec 2 důvodům, které sice jsou závislé na vůli daného jedince, ale jejich projev není protiprávní, a tudíž v podmínkách materiálního právního státu ani společensky nežádoucí, přičemž výčet v odstavci 2 je samozřejmě demonstrativní. Odstavec 3 je základem pro vymezení rozdílných podmínek za ústavně legitimním účelem, tj. není-li cílem někoho znevýhodnit, ale zajistit naplnění jiného, legitimního cíle (kupř. podmínka věku či určité zdravotní způsobilosti pro výkon profesí, pro které je to nutné). Ustanovení by mělo dopadat do veřejnoprávních i soukromoprávních vztahů, přičemž konkrétní specifikace je předpokládána ve smyslu odstavce 4 zákonem. 

                                                          

Hlava druhá – Základní práva osobní

Čl.9

   (1) Každý má právo na život a jeho ochranu. Ochrana práva na život má přednost před všemi ostatními základními právy a každý má právo bránit vlastní život prostředky k tomu nezbytně nutnými.

   (2) Nikdo nesmí být vystaven v ohrožení života bez svého výslovného souhlasu; výjimkou jsou situace stanovené zákonem, přičemž tyto nesmí směřovat k úmyslnému ohrožení lidského života.

   (3) Těhotná žena má právo na umělé přerušení těhotenství.

   (4) Trest smrti ani jakákoliv jiná sankce obdobných účinků se nepřipouští.

Odůvodnění odst.1: LZPS zná pouze část první věty (čl.6 odst.4 LZPS). Nad rámec LZPS lze navrhnout především výlučné postavení práva na život mezi ostatními právy, což vyplývá z jeho biologické nezbytnosti pro uskutečnění v podstatě všech dalších základních práv. V rámci jakéhokoliv katalogu lidských práv nutno proto „vytknout před závorku“ ochranu života, kterou musíme uvažovat vždy, chceme-li garantovat i jakékoliv jiné základní právo. Tím je zároveň vyjádřená i hierarchie tří axiomaticky chápaných práv v čl. 1, a  i tam má právo na život pochopitelně prioritu.  Ústavní ochrana života (reflektovaná typicky instituty krajní nouze a nutné obrany) je proto vyjádřena i v rovině svépomoci, kdy samozřejmě podmínka užití pouze prostředků k tomu nezbytně nutných zakládá povahu ultima ratio takovéto obrany.

Odůvodnění odst.2: LZPS nestanovuje. Je důležitou zárukou především pro pracovněprávní vztahy, kdy zaměstnanec musí být předem seznámen se všemi potenciálními riziky a výslovně s nimi souhlasit (blíže dále v rámci HSKP). Část za středníkem má upravovat zejména např. oprávněné použití střelné zbraně, kde zároveň garancí proti jejímu zneužití (typicky ozbrojenými sbory) je omezení, že v těchto situacích nesmí být usilováno o lidský život (a musí samozřejmě respektovat i další zásady, viz čl.5).

Odůvodnění odst.3: LZPS nestanovuje.  Dokument je založen na filosofii, že těhotná žena má (jako každý člověk) právo na život a jeho ochranu podle odstavce 1. Těhotenství a porod není záležitostí k jejímu životu indiferentní a proto je výlučně záležitostí rozhodnutí této ženy, zda je uvedená rizika ochotná podstoupit. Zde je diferenciace života před a po narození vhodná, neboť umožňuje rozlišovat stupně ochrany. Nenarozený člověk není dosud schopen žít samostatně, zatímco narozený ano. Jakkoliv je tedy samozřejmě i plod chráněn generelní klauzulí odstavce 1,  při konfliktu práva matky na ochranu svého života a práva nenarozeného člověka se narodit je vhodné přiklonit se na stranu matky, neboť její samostatný život již reálně existuje a proto zasluhuje též vyššího stupně ochrany oproti plodu žijícího prozatím závisle na jejím těle a bez jistoty, zda se narodí živý a samostatný život vůbec započne.

Odůvodnění odst.4: LZPS obdobně hovoří v čl.6 odst.3. Nad rámec Listiny je vhodné zakázat též sankce, které mohou smrt způsobit jako přímý či nepřímý důsledek (kupř. nelidské podmínky ve výkonu trestu odnětí svobody aj).

 

 

Čl.10

   (1) Každý má právo na zdraví a jeho ochranu. Stát je povinen poskytovat všem zdravotní péči dle svých nejlepších možností podle principu rovnosti pacientů.

   (2) Potřebná zdravotní péče nesmí být nikomu odmítnuta. Účastníci veřejného zdravotního systému, která je pro občany povinná, mají nárok na zdravotní péči uvedenou v odstavci 1 bezplatně.  

  (3) Každý má právo na včasné a úplné informace o svém zdravotním stavu a možnostech léčby, jakož i přístup k veškeré své zdravotnické dokumentaci, přičemž žádná informace týkající se těchto skutečností mu nesmí být odepřena.

   (4) Podrobnosti ke všem odstavcům tohoto článku stanoví zákon.

Obecné odůvodnění článku: LZPS uvádí pouze fragmentárně. Právo na ochranu zdraví získává v LZP mnohem silnější pozici ve srovnání s LZPS, a to v několika oblastech. Tou první je její zařazení mezi práva osobní, což mnohem lépe odpovídá významu tohoto práva (viz dále v odst. 1). Druhou je závazek maximalizace kvality zdravotní péče odpovídající nejúčinnějším léčebným možnostem, které je stát schopen zajistit (ekonomicky i profesně) za předpokladu, že zdravotní péče o obyvatelstvo je jednou z jeho priorit, jak to vyplývá též z postavení práva na ochranu zdraví v LZP. Důležité je dále zdůraznit, že takovýto stupeň péče je formulován jako bezplatný pouze na základě účasti ve veřejném zdravotním systému (je rovněž odstraněn ústavní imperativ, aby se muselo nutně jednat o systém pojistný, čímž je připuštěna jiná jeho veřejná organizace, kupř. pomocí tzv. státní zdravotní služby, stejně jako je výslovně zdůrazněno, že rozhodující je právě účast na tomto systému, která je pro občany povinná, ale cizinci /kupř. na našem území trvale žijící/ se mohou dobrovolně systému rovněž účastnit a mít tak otevřen přístup k bezplatné zdravotní péči ve stejném rozsahu jako občané), přičemž potřebná péče (tj. nikoliv nutně její nejnákladnější forma) nesmí být odepřena nikomu. Uvedené kautely nejsou samy o sobě v našem zdravotnictví ničím novým, cílem je zde především jejich ústavní petrifikace. Zesílenou pozici práva na ochranu zdraví pak doplňuje právo na informace ve věci svého zdravotního stavu a možnostech léčby, jenž je naopak doposud pacientům mnohdy upíráno, ač je takový postup zcela zjevně absurdní.

Odůvodnění odst.1: LZPS uvádí větu první, v čl.31. Nad rámec LZPS je zde toto právo řazeno mezi právy osobními, neboť je neopominutelnou součástí fyzické integrity člověka s úzkou vazbou k právu na život, a jeho zařazení mezi HSKP proto patřičně nevystihuje jeho podstatu. Skutečnost, že vertikálně je toto právo naplňováno především pomocí facere namísto omitere na této skutečnosti nic nemění, neboť uvedené rozlišování vyjadřuje pouze rozdíl ve způsobu jeho realizace, nikoliv diferenciaci věcnou, kontextuální či vytvořenou ve vazbě na vertikální pozici konkrétního práva. Dále je nad rámec Listiny formulován závazek státu poskytovat co nejlepší zdravotní péči, což opět koresponduje s postavením práva na ochranu zdraví a jeho předřazení ekonomickým kritériím, jak je v této práci opakovaně zdůrazňováno. Rovnost v přístupu ke zdraví je další nezbytný atribut, který by měl především zdůraznit, že neexistují významní a méně významní pacienti, ale pouze významné a méně významné choroby. Jakýkoliv jiný přístup je v příkrém rozporu se zásadami v čl. 3 odst. 1, Listinou formulovaným zákazem diskriminace, ale i lékařskou etikou.

Odůvodnění odst.2: LZPS uvádí částečně větu první, v čl.31. Bezplatnou péči je lépe vázat obecně na účast ve veřejném zdravotním systému, jenž je pro občany povinný a pro cizince za splnění zákonných podmínek dobrovolný.  Termín „veřejný zdravotní systém“ záměrně odstraňuje současné Listinou zakotvené znění zakládající výlučně pojišťovací systém a umožňuje tak jeho nahrazení jinou veřejnoprávní koncepcí kupř. v podobě státní zdravotní služby atd. Právo na poskytnutí potřebné zdravotní péče bez vazby na splnění jakýchkoliv jiných podmínek je velmi důležitým zdůrazněním postavení práva na ochranu zdraví v LZP a priority společenských hodnot před kritérii ekonomickými, kdy lidské zdraví je nadále pojímáno jako hodnota nadekonomická a hodná tomu odpovídající ochrany.  

Odůvodnění odst. 3: LZPS nestanovuje. Jakkoliv LZPS upravuje řadu odnoží práva na informace, vyhýbá se její nejvýznamnější součásti, kterou jsou informace o vlastním zdravotním stavu. Tato situace je velmi paradoxní, neboť optikou významu práva na ochranu zdraví se lze ptát, kdo jiný by měl mít právo na detailní znalost všech informací o svém zdravotním stavu než samotný pacient, jehož se to bezprostředně týká a pro jehož další život to může být zcela určující? Již z povahy věci je zřejmé, že znalost vlastního zdravotního stavu na základě všech výsledků provedených vyšetření, závěrů z toho vyvozených a možností léčby je zcela nezbytná, aby si pacient v souladu s tím mohl zorganizovat vlastní život, relevantně se vyjádřit k volbě léčebných možností v případě alternativ a samozřejmě též tyto možnosti konzultovat s různými pracovišti. Její ústavní ochrana se proto jeví jako naprosto nezbytná, a to dokonce v poměrně specifikované podobě (vlastní zdravotní dokumentace, zákaz odepření jakékoliv informace), neboť praxe jednotlivých zdravotnických zařízení i lékařů je velmi rozdílná a informační právo tak zdaleka není zajištěno na stejné úrovni pro všechny pacienty (tj. kupř. zda jsou poskytované informace úplné a originální, zda jsou poskytnuty i jejich zdroje atd). Totéž platí o možnostech léčby, kde pacienty často nejsou informováni o možnostech nákladnější léčby, na kterou díky limitům pojišťovny nemá příslušné zařízení třeba prostředky, a pacient se tak ani nedozvídá, že poskytovaná léčba není nejvhodnější variantou, což mu brání patřičně na takový stav reagovat (kupř. výběrem jiného pracoviště).

Odůvodnění odst. 4: Zákonná specifikace je vzhledem k rozsahu uvedené problematiky nezbytná. Zákon je však zřetelně formulován jako provedení k Listině, nikoliv jako meze vymahatelnosti práv v LZP založených. 

 

Čl.11

   (1) Každý má právo na život v míru. Nikdo nesmí být nucen k vojenské či jiné ozbrojené službě, účasti ve válce nebo v jiném ozbrojeném konfliktu.

   (2) Všeobecná branná povinnost se nepřipouští.

Odůvodnění odst.1:  První větu LZPS nezná, druhou částečně obsahuje čl.15 odst.3 LZPS. Právo na mír je nezbytné důsledněji zdůraznit jako základní právo člověka vzhledem k hodnotám, které mír zaručuje a válka ohrožuje. Ještě mnohem významnější je věta druhá. Směřuje především proti situaci, kdy zástupci lidu dovedou stát do válečného stavu na základě „své politiky“, která samozřejmě není a nemůže být pod přímou kontrolou lidu ani ve státech se silnějším zapojením přímé demokracie a odmítajících elitistické pojetí demokracie zastupitelské, tím spíše pak ve státech s volným mandátem zastupitelů, kde lid nemá možnost v mezivolebním období téměř nic přímo ovlivnit. Je nutno zopakovat dvě základní premisy: 1) konstitutivním principem státu je svrchovanost lidu, od níž je odvozena moc zvolených zástupců, tj. konstitutivní moc lidu je základem a zároveň rámcem pro realizaci moci zastupitelské. Nelze proto připustit, aby byl kdokoliv nucen v účasti ve vojenském konfliktu vzniklém z důvodu, s nímž se lid jako vrcholná konstituanta neztotožňuje. O tom, zda stanovisko zastávané zástupci lidu zastává i lid samotný, a tedy zda shledává důvody prosazovat takové stanovisko případně i v ozbrojeném konfliktu, nemůže legitimně rozhodnout nikdo jiný, než tento lid samotný. Veškerý jiný přístup by byl přirozenoprávně zcela absurdní, neboť by zakládal situaci, kdy obyvatelstvo je nuceno bojovat za zájmy, s nimž se neztotožňuje a třeba i proti zájmů, s nimiž se ztotožňuje (nelze vyloučit, že by kupř. většina obyvatelstva chápala připomínky Rakouska k Temelínu a byla pro jeho odstavení, což by však bez relevantních bezpečnostních argumentů česká politická reprezentace odmítala a hodlala své zájmy prosazovat třeba i silou a vtažením obyvatelstva do ozbrojeného konfliktu)  riskovat přitom zdraví, život a přijímat výrazné restrikce svých základních práv vyvolaných válečným stavem jen z důvodu, že si to přejí zástupci, jimž dal lid ve volbách mandát k prosazování zájmů lidu, což je rámec, z něhož tito zástupci takovýmto rozhodnutím zcela vykročili, a legitimní moc proto pozbyli. Nařízená branná povinnost je proto neslučitelná se zásadou suverenity lidu a dokonce ji zasahuje na nejcitlivějším místě, kdy by měl lid pro realizaci vůle zástupců s níž se neztotožňuje nasazovat i vlastní životy. Ustanovení tak brání především odtržení politického rozhodování od vůle lidu, neboť při shodě vůle lidu a jednání jeho zástupců patrně bude téměř každý ochoten se na obraně vlasti podílet, neboť bude hájit hodnoty a názory, s nimiž se sám ztotožňuje (např. obrana při napadení jiným státem k ochraně demokracie, srov. též právo na odpor). 2) i rozhodování většiny v dimenzi přímé demokracie podléhá objektivní (tj. absolutní) či subjektivní (tj. interakční) regulaci zakládající nedotknutelný prostor každého člověka. Vzhledem k charakteru ozbrojených střetů a významu práva na ochranu zdraví i života netřeba patrně zdůrazňovat jejich příslušnost k absolutně rigidnímu fundamentu tohoto prostoru, tj. práv s nejvyšším stupněm ochrany. Proto ani přímé rozhodování lidu nemůže znamenat nařízení většiny menšině jít nasazovat tyto hodnoty v souladu s vůlí většiny, s niž se menšina nerozhoduje. Jinými slovy, ani cestou referenda by nebylo legitimní komukoliv ozbrojenou službu nařizovat, tj. zavazovat na základě rozhodnutí většiny všechny. Účast v ozbrojeném konfliktu je tak přirozenoprávně legitimní pouze tehdy, je-li ryze dobrovolným rozhodnutím jednotlivce, který jej může kdykoliv změnit či odvolat, neboť neexistuje legitimní důvod, který by opravňoval její nařízení.

Odůvodnění odst.2: Současná právní úprava ji neobsahuje pouze v době míru, její obecný zákaz nestanovuje. I přes možnost neúčastnit se války se zbraní v ruce ukládá současná úprava povinnost na obraně státu se podílet různým způsobem nevojensky, což je s ohledem na maximy vyjádřené v odstavci 1 sice  hraničně přijatelné, nikoliv však zcela vhodné. Podílet se na obraně státu má být pouze možnost a nikoliv povinnost i v oblasti nevojenské, neboť i zde platí, že každý musí sám posoudit, zda se s důvody války a postavením ČR v ní ztotožňuje, a tudíž zda a jak (tj. i vojensky či nevojensky) se na ni chce podílet.

                                                        

Čl.12

   (1) Každý má právo na nedotknutelnost vlastní osoby. Zakazuje se mučení, kruté či nelidské zacházení, týrání, teror a pohlavní zneužívání. Uvedená jednání jsou neospravedlnitelná.

   (2) Fyzické donucovací prostředky a jiné zásahy do tělesné integrity se nepřipouští. Výjimkou jsou zásahy v nezbytně nutném rozsahu stanovené zákonem v souladu s požadavky čl. 3, pokud situaci nelze řešit jinak.

Odůvodnění odst. 1: LZPS stanovuje částečně v čl.7 . Nad rámec LZPS je v návrhu LZP rozšířena paleta nejvíce zavrženíhodných zásahů do fyzické nedotknutelnosti o další body s konstatováním jejich neospravedlnitelnosti, což je závazkem mj. pro trestní právo z hlediska výše sankcí tomuto odpovídající, a to absolutně (míra závažnosti jako taková) i relativně (závažnost ve srovnání s jinými delikty).

Odůvodnění odst.2: LZPS nestanovuje. Lze se domnívat, že obecně je fyzické ataky nutné jednoznačně ústavně zapovědět, i pokud nemají charakter nejzávažnějších zásahů v odstavci 1. Samozřejmě v odůvodněných případech (např. zatčení nebezpečného ozbrojeného pachatele kladoucího odpor) jsou v určité míře pro ochranu veřejného zájmu nezbytné a proto legitimní, což však vyžaduje alespoň rámcové vymezení jejich ústavní podoby se zdůrazněním, že uvedené formy zásahů jsou ultima ratio, podmíněné závažností případu a vyčerpáním všech mírnějších prostředků.

                                                         

Čl.13

  (1) Každý má právo na osobní svobodu. Zásahy do osobní svobody jejím omezením či zbavením musí být v souladu se zásadou lidské důstojnosti, lidskosti, přiměřenosti i zdrženlivosti a podrobeny nezávislému dohledu.

  (2) Zásahy do osobní svobody či stíhání pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku se nepřipouští. Zásahy do osobní svobody se nepřipouští, pokud lze cílů jimi sledovaných dosáhnout mírnějším opatřením.

   (3) Zásah do osobní svobody neukládaný jako trest musí v co nejširší možné míře zachovávat ostatní základní práva člověka.

   (4) Zásah do osobní svobody ukládaný jako trest může omezit ostatní základní práva člověka jen stanoví-li tak zákon a je-li to nezbytné k realizaci smyslu tohoto trestu.

   (5) Žádné omezení či zbavení osobní svobody nesmí způsobit exkomunikaci člověka z lidské společnosti, zpřetrhání jeho vazeb s osobami blízkými či jinou nepřiměřenou újmu.

Obecné odůvodnění článku: Význam osobní svobody pro její zastřešující vztah k řadě dalších práv spojených s principem status negativus není v LZPS dostatečně vyjádřen a jeho podrobnější a přesnější úprava by byla nesporně velmi vhodná. Je nutno striktně respektovat princip proporcionality pro posouzení, zda je zásah do osobní svobody skutečně přiměřený sledovanému cíli a zda nezpůsobuje mnohem horší následek než který by hrozil, kdyby nebyl uskutečněn. Konečně je nutné taktéž ústavně deklarovat odlišnost sankčních zásahů do osobní svobody a zásahů ostatních.

Odůvodnění odst.1: S výjimkou první věty LZPS nestanovuje. Ustanovení zakládá úvodní principielní požadavky na legitimitu omezení či zbavení osobní svobody, které navíc začleňuje pod sjednocující termín „zásahy“. Lidská důstojnost a lidskost má být imperativem pro jejich podobu, přiměřenost a zdrženlivost pak pro odůvodněnost i četnost jejich ukládání. Založení nezávislého dohledu nad všemi formami těchto zásahů představuje nezbytnou pojistku proti jejich zneužívání.

Odůvodnění odst.2: LZPS stanovuje pouze první větu (čl.8 odst.2). Nad rámec LZPS se jeví vhodné explicitně vyjádřit subsidiaritu zásahů do osobní svobody jako krajního řešení, které je nutné vždy zdůvodnit nedostatečností sankcí mírnějších (např. pachatel představuje pro společnost takové nebezpečí, že jeho dočasná izolace odnětím svobody spojená s výchovným působením je jediným postačujícím řešením).

Odůvodnění odst.3: LZPS nestanovuje. Ustanovení určuje meze, v němž může „mimosankční“ odnětí osobní svobody zasahovat do dalších práv jednotlivce. To se týká vazby, nucených hospitalizací, ústavní výchovy i jiných instrumentů obdobných účinků, jenž nejsou trestem, což by mělo být v jejich podmínkách mnohem významněji zohledněno, a současná podústavní úprava tak nečiní (zejména srov. velkou podobnost faktických podmínek vazby a trestu odnětí svobody, byť vazba je zajišťovacím institutem a trest odnětí svobody nejcitelnější sankcí českého právního řádu). 

Odůvodnění odst. 4: LZPS nestanovuje. Rovněž omezení osobní svobody ukládané jako trest by mělo mít ústavně explicitně určené limity v nichž může zasáhnout do ostatních práv, zejména k omezení zostření trestu odnětí svobody jinými zásahy do základních práv, vyvolanými jako jeho nezamýšlený důsledek. 

Odůvodnění odst. 5: LZPS nestanovuje. Jedná se o další požadavek limitů pro zásahy do osobní svobody dále rozvádějící ustanovení předchozího odstavce. Je nutné bránit zejména sociální destrukci zázemí svobody zbaveného člověka, neboť tato může mít pro jeho psychiku i budoucnost devastující účinky a výrazně zkomplikovat jeho resocializaci. Rovněž je zde opět nutno akcentovat již vícekrát zmíněnou zásadu přiměřenosti, kdy kvalitativně odlišná bude péče o naplnění tohoto ustanovení u osob omezených na svobodě za podmínek odstavce 3 a osob za podmínek odstavce 4.

                                                        

 

 

Čl.14

   (1) Zásahy do osobní svobody mohou za podmínek stanovených zákonem uskutečnit pouze:

a) zákonem určené subjekty na dobu nezbytně nutnou v případech        

    bezprostředního porušení zákona, s povinností okamžitě o tom vyrozumět          

    státní orgán určený zákonem a řídit se jeho pokyny 

b) zákonem určené orgány státu na dobu dočasnou formou zadržení, zatčení,         

    vazby, ústavní péče či výchovy nebo trestem odnětí svobody anebo   

    na dobu trvalou formou ústavní péče či trestem odnětí svobody

c) zákonem určené vojenské orgány na dobu dočasnou ve vztahu ke svým 

    příslušníkům v rámci jejich disciplinární pravomoci.

   (2) Zadržet je možné podezřelého nebo obviněného. Zadržený musí být ihned seznámen s důvody zadržení, vyslechnut a do 48hodin propuštěn na svobodu, nebo předán soudci, který jej vyslechne a do 24hodin od převzetí propustí na svobodu nebo nařídí vazbu.

   (3) Zatknout je možné pouze obviněného na písemný odůvodněný příkaz soudce. Zatčený musí být ihned seznámen s důvody zatčení a do 24 hodin předán soudci, který jej vyslechne a do 24hodin od převzetí propustí na svobodu nebo nařídí vazbu.

 (4) Vazbu nařizuje soud obviněnému jako výjimečný prostředek trestního řízení, který může následovat pouze po zadržení či zatčení a nesmí v rámci jednoho trestního stíhání přesáhnout celkově lhůtu dvou let. Má-li soud pochybnosti o nezbytnosti jejího nařízení, vazbu nenařídí. Podrobnosti stanoví hlava pátá Listiny a zákon. Vazbu lze nařídit pouze

a) obviněnému z násilné trestné činnosti nebo hrozí-li u obviněného takovéto 

     jednání v souvislosti s trestním stíháním

b) obviněnému z úmyslného trestného činu, za který mu hrozí nepodmíněný  

    trest odnětí svobody v délce nejméně pěti let, pokud je u něj zároveň  

    důvodné podezření, že se při vyšetřování na svobodě dopustí jednání podle 

    písmene d)

c) obviněnému, který i po zahájení trestního stíhání v úmyslné trestné   

    činnosti pokračuje

d) obviněnému, který se při vyšetřování na svobodě dopustil ovlivňování      

    svědků, manipulace s důkazy nebo se vyšetřování vyhýbal

   (5) Nařídit ústavní péči či výchovu je oprávněn pouze soud. Převzetí osoby bez jejího souhlasu musí být soudu oznámeno do 24hodin a ten do 7 dnů rozhodne, zda osoba má povinnost se ústavní péči  či výchově podrobit.

   (6) Nařídit trest odnětí svobody je oprávněn pouze soud. Podrobnosti stanoví hlava pátá Listiny a zákon. 

Obecné odůvodnění článku: LZPS částečně stanovuje v čl.8 odst.3-6. Úpravě vLZPS  především chybí vyváženost mezi intenzitou různých zásahů. Nad rámec LZPS jsou nejprve specifikovány podmínky nejobecnějšího „občanského zadržení“ (odstavec 1 písm.a) largo sensu (tj. nejen pro spáchání trestného činu), s cílem sjednotit dosavadní rozvolněnost v rovině podústavní normativity i judikatury. Taktéž důvody omezení osobní svobody je lépe neponechat blanketním zmocněním zákonné úpravě (čl.8 odst.2 LZPS). Samostatnou kapitolou je vazba, u níž by měla být ústavně stanovena především její maximální délka. Nyní je určena pouze podústavně (trestním řádem) a sice v maximální výměře (u nejzávažnějších trestných činů a po všech prodlouženích) čtyř let, což lze ze srovnání s úpravami jiným států, intenzitě zásahu vazby do práv (přinejmenším procesně) v dané fázi nevinného člověka považuji za neúnosně dlouhé vzhledem k uvážení, že vazebně stíháme osobu potenciálně stále nevinnou. Vazbu jako skutečně krajní prostředek je dále nutné zúžit jakýmsi „pozitivním reversem soudce“, který musí o její relevanci být jednoznačně přesvědčen a při pochybách ji nenařídit. Mimořádně významný je taxativní výčet vazebních důvodů, jehož jednotící myšlenkou je zákaz bez dalších přistoupivších důvodů vazebně stíhat pachatele méně závažných nenásilných trestných činů a trestných činů nedbalostních. Vazební indikací tak mohou být pouze násilné trestné činy či násilničtí pachatelé, závažné trestné činy kombinované s presumpcí maření vyšetřování obviněným, či reálné pokračování v trestné činnosti nebo reálné maření vyšetřování. Absolutním důvodem vazby (postačuje podezření) je tak ochrana fyzické integrity každého člena společnosti (násilničtí pachatelé) a relativním (nutná skutečně proběhnuvší událost) je pak zájem řádného vyšetření (ovlivňování svědků pachatelem apod). Tato omezení by snad pomohla adekvátnějšímu rozhodování o nařízení vazby (byť se v posledních letech mj. též vlivem judikatury Ústavního soudu podařilo dosáhnout dle statistiky významných zlepšení) vzhledem k jeho závažnosti a určila striktnější meze zákonné úpravě.

                                                        

Čl.15                                         

   (1) Každý má právo na svobodu pohybu a pobytu, nikdo nesmí být nucen kdekoliv setrvávat, nebo být odkudkoliv vyháněn. Zákon může rozsah uvedených práv upravit.

   (2) Každý má v ČR právo na azyl, pokud by pro něj odepření azylu znamenalo bezprostřední hrozbu trestu smrti, nebo zásah do fyzické nedotknutelnosti v oblastech vymezených článkem 12 odst.1. Podrobnosti, meze a případně další důvody poskytnutí azylu stanoví zákon.

   (3) Občané nemohou být nuceni opustit svoji vlast a nesmí jim být bráněno do ní svobodně vstoupit.

Odůvodnění odst.1 a 3: LZPS obdobně hovoří v čl.14. Návrh LZP nepředstavuje přílišné obsahové odlišnosti, ale spíše výrazné formulační zjednodušení při nedotčení obsahu. To se projevuje v již zmíněném formulování zákonných omezení zahrnutím všech jejich významných komponent obecně pro celý dokument do čl.5 zahrnující též čl.3odst.1 (viz výše), i ve vypuštění nadbytečných formulací (např.obsah čl.14 odst.5 v LZPS hovoří o zákonném vymezení případů vyhoštění cizince, což není nutné, uvádí-li v odstavec 1 možné omezení zákonem, který je článkem 5 připuštěn jako jediná forma limitace základních práv a tím tedy i práva cizince pobývat na území ČR). Problematika týkající se Evropského zatýkacího rozkazu je záležitostí řešitelnou jako doposud tzv. eurokonformním výkladem Listiny, na čemž netřeba nic měnit, a to tím spíš, že zásada eurokonformního výkladu se v těchto intencích dotýká celého textu ústavního katalogu lidských práv u nás.                                                      

Odůvodnění odst.2: LZPS částečně upravuje v čl.43. Pojetí tohoto práva v LZP je odlišné. V diskontinuitě s Listinou není vázáno na důvody politické, ale na ochranu osobnostní, přičemž případné politické důvody může určit zákon (dnešní koncepce je v podstatě opačná, kdy humanitární azyl je garantován v rovině jednoduchého práva a politický v dimenzi ústavní).  Azyl má dle mého mínění být obecnou ochranou před porušováním lidských práv kdekoliv na světě, z čehož vyplývá přednostní ochrana nejvýznamnějších z nich. Na rozdíl od LZPS nejsou stanoveny další podmínky pro posuzování jednání žadatele o azyl, neboť trest smrti i zásahy zakázané v čl.12odst.1 jsou absolutně nepřípustné (i podle současné právní úpravy) bez ohledu na jednání, kterého se žadatel o azyl dopustil. Odkaz na zákonné meze je pak především prostředkem k určení kvantifikačních a dalších limit takto poměrně široce formulovaného práva na azyl, aby jeho realizace byla pro stát ekonomicky i společensky únosná, tj. aby směřovala kupř. pouze k nejmarkantnějším případům naprostého popření existenčně nutných práv.

 

Čl.16

   (1) Každý má právo se rozhodnout zda, kdy a za jakých podmínek bude pracovat. Nucená práce se nepřipouští.

   (2) Zákon může upravit rozsah práv uvedených v odstavci 1 pro ochranu  života,  zdraví, nebo řešení následků živelných pohrom a jiných obdobných situací, nepostačují-li k řešení situace profesionální a jiné složky záchranného systému k tomu standardně určené a nelze-li situaci řešit jinak.

Odůvodnění článku: LZPS obdobně hovoří v článku 9. Oproti úpravě v LZPS je připuštěno uložení nedobrovolné práce pouze pro případy ochrany tzv. pozitivních hodnot, nikoliv jako součást trestu odnětí svobody, které nelze považovat za dostatečně legitimní důvod k prolomení zákazu nucené práce.  Z dosavadního čl.9 odst.2 LZPS by tedy jejich uložení přicházelo v úvahu za podmínek uvedených pod písmeny c) a d), jejichž obsahu dikce LZP odpovídá. V případě písmena b) by se dle LZP nejednalo o nedobrovolnou práci, neboť  samotná účast v ozbrojených složkách je v LZP pojata jako dobrovolná. Práce jako sankce za trestný čin/sankce ji nahrazující rovněž dle dikce LZP není možné uložit bez souhlasu adresáta, což se týká zaměstnávání odsouzených (měla by být odstraněna zákonná povinnost ve výkonu trestu odnětí svobody pracovat) či trestu obecně prospěšných prací,  kde je daný problém dnes již dostatečně ošetřen trestním zákonem v podobě náhradního trestu odnětí svobody za nevykonání obecně prospěšných prací, tj. fakticky existující alternativou pro odsouzeného, byť teoreticky spíše sankční povahy.

 

Čl.17

   (1) Každý má právo na soukromí, osobní i rodinný život a na ochranu před shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným nakládáním se svými osobními údaji

   (2) Každý má právo, aby byla zachovávána jeho lidská důstojnost, čest, dobrá pověst i dobré jméno.

   (3) Zákon může upravit rozsah práv uvedených v odstavci 1 a stanoví podrobnosti ke všem odstavcům tohoto článku.

Odůvodnění článku: LZPS obdobné uvádí v článku 10.

                                                          

Čl.18

   (1) Každý má právo na nedotknutelnost obydlí, které užívá k bydlení.

   (2) Omezení práva uvedeného v odstavci 1 formou domovní prohlídky je možné pouze za podmínek stanovených zákonem pro trestní řízení, vydá-li k prohlídce písemný odůvodněný příkaz soudce.

   (3) Jiné zásahy do práva uvedeného v odstavci 1 jsou přípustné pouze za podmínek stanovených zákonem, v míře nezbytně nutné a s přísným zákazem jakkoliv dále použít údaje tímto získané s výjimkou situací, kdy by jejich použití mohlo přímo zabránit zamýšlenému ohrožení zdraví, života nebo základních práv.

   (4) Nedotknutelnost obydlí užívaného částečně nebo zcela též pro činnost odlišnou od bydlení může být zákonem omezena též je-li to nezbytné v souvislosti s povahou zde vykonávané činnosti.

Odůvodnění článku: LZPS obdobné uvádí v čl.12. Nad rámec LZPS  jsou především zpřesněny podmínky pro zásahy do nedotknutelnosti obydlí jinou formou, než je domovní prohlídka, a limitace důsledků takového zásahu (kupř. zákaz zneužití předstíraného operativního zásahu k vniknutí do prostor, k nimž nebyl vydán soudní příkaz k domovní prohlídce).             

                                          

Čl.19

   (1) Každý má právo na tajemství dopravovaných a uchovávaných zpráv ve všech jejich formách.

   (2) Omezení práva uvedeného v odstavci 1 s cílem zjistit obsah dané zprávy je možné pouze za podmínek stanovených  zákonem pro trestní řízení, vydá-li k tomu písemný odůvodněný příkaz soudce.

   (3) Jiné zásahy do práva uvedeného v odstavci 1 jsou přípustné pouze za podmínek stanovených zákonem, v míře nezbytně nutné a s přísným zákazem jakkoliv dále použít údaje takto získané s výjimkou situací, kdy by jejich použití mohlo přímo zabránit zamýšlenému ohrožení zdraví, života nebo základních práv.

Odůvodnění článku: LZPS částečně uvádí v čl.13.

 

 

Čl.20

   (1) Každý má právo na svobodné myšlení, svědomí, náboženské vyznání i politické přesvědčení.

   (2) Každý má právo na svobodné vědecké bádání, uměleckou i jinou tvorbu, realizaci svých myšlenek a uznání autorských práv k výsledkům své tvůrčí duševní činnosti. Zákon může rozsah těchto práv upravit.

   (3) Stát podporuje vědecké bádání v oblastech prospěšných celé společnosti nebo v jiném veřejném zájmu.

   (4) Podrobnosti k odstavcům 2 a 3 stanoví zákon.

Odůvodnění článku: LZPS částečně stanovuje v čl.15 a čl.34 odst.1. V diskontinuitě s LZPS jsou zde propojeny výsledky vědeckého bádání a umělecké či jiné tvorby s autorským právem, neboť  to lze považovat za kontextuálně vhodnější řešení. se dle mého názoru jedná o neoddělitelnou návaznost; v odstavci 3 stanovuji závazek státu např. k finanční podpoře výzkumných center apod. Za neomezitelnou LZP považuje nad rámec LZPS i svobodu politického přesvědčení, která je určitým výstupem svobody myšlení. Právo odmítnout vojenskou službu je do vyššího stupně ochrany ve srovnání s LZPS zařazeno již v článku 11.

                                                          

Čl.21

   (1) Každý má právo na svobodu projevu a rozšiřování i přijímání informací v jakékoliv formě a rozsahu. Cenzura je nepřípustná.

   (2) Každý má právo shromažďovat se společně s jinými. Konat shromáždění nesmí být vázáno na povolení orgány veřejné moci.

   (3) Každý má právo zakládat společenství a sdružovat se v nich s jinými. Společenství mají právo na samosprávu a jsou odděleny od státu.

   (4) Zákon může upravit rozsah práv uvedených ve všech odstavcích tohoto článku, není-li Listinou pro jejich konkrétní podobu stanoveno jinak. Podrobnosti ke všem odstavcům tohoto článku stanoví zákon.

Odůvodnění článku: LZPS částečně stanovuje v čl.17. Oproti LZPS návrh LZP provádí rozdělení zde zakotvených práv na podobu generální klauzule s osobnostním základem (tento článek) a speciální ustanovení (některé další konkrétní články). Svobodu projevu a informací tak LZP dělí na všeobecnou (tento článek, odst.1) a speciální (např. čl.10 odst.3 zdravotní informace, čl.23 odst.1 náboženství, čl.26 politická, čl.34 odst.3 hospodářská). Pro právo sdružovací platí totéž, když jeho obecný rámec založený třetím odstavcem tohoto článku je doplněn o speciální případy (čl.23 odst.2 církevní sdružení, čl.27 odst.2 politické strany, čl.37 odst.2 odborová a jiná obdobná sdružení). V právu shromažďovacím je diferenciace užší, jako specielní politicky motivovanou formu jej nad rámec odstavce druhého tohoto článku LZP zmiňuje v čl.27 odst.1. Cílem této úpravy je zdůraznit osobnostní základ těchto práv a odlišení jeho obecného pojetí od specielních případů, které mohou být upraveny částečně odlišně. Základem je tak vždy generelní klauzule, od níž jsou derivovány jednotlivé specifické variace daného práva.

             

Čl.22

   (1) Každý má právo na svobodný projev svého náboženského vyznání všemi způsoby v daném náboženství obvyklými.

   (2) Každý je oprávněn zakládat a sdružovat se s jinými do církví nebo jiných náboženských skupin. Církve i ostatní náboženské skupiny mají právo na samosprávu a vznikají i existují odděleně od státu.

   (3) Zákon může upravit rozsah práv uvedených ve všech odstavcích tohoto článku. Zákon dále stanoví, za jakých podmínek mohou církve a jiná náboženská sdružení vykonávat svoji činnost ve vztahu k subjektům stojícím mimo ně, zejména výuku náboženství na státních školách.

Odůvodnění článku:  LZPS obdobně uvádí v čl.16. Obsahově se příliš od LZPS neodchyluje, těžiště změn je především v rovině formulační.

                                                         

Čl.23

   (1) Každý má právo na vymahatelnost a ochranu svých práv. Základní atributy uplatnění tohoto práva před orgány veřejné moci upravuje hlava pátá Listiny.

   (2) Je-li činnost orgánů veřejné moci znemožněna, zneužita či není-li použita, má každý právo postavit se na odpor komukoliv kdo by se pokoušel odstranit nebo nad rámec připuštěný Listinou omezit základní práva v Listině obsažená.

Odůvodnění odst.1: LZPS jako osobní právo explicitně nestanovuje, je dovozováno z čl. 36 odst.1. Dosah v LZP by však měl být širší, zakládající povinnost zajistit podmínky vymahatelnosti a ochrany každého základního práva. Nejde tedy jen o dodržení jeho procesní ochrany v rámci jednotlivých procesních řádů, ale širší garance zahrnující vytváření podmínek pro naplnění jednotlivých práv, účinné soustavy instanční i mimoinstanční, jakož i o akcent na preferenci poskytnutí institucionální ochrany před jiným řešením (kupř. širší reflexe judiciální doktríny zákazu odepření spravedlnosti atd).

Odůvodnění odst.2: LZPS částečně zná v podobě práva na odpor v čl.23, návrh LZP vyjadřuje určité odlišnosti. Především toto právo vyvazuje z podmíněnosti státním občanstvím (jeho původ je výrazně přirozenoprávní a vztahující se k supraústavním hodnotám, a proto není důvod podmiňovat státním občanstvím) a zdůrazňuje jeho použitelnost též přímo proti veřejné moci ČR, dopouští-li se zásahů stát sám, kupř. snahou o násilnou autokratizaci (i zde je hlavní argument přirozenoprávní a zároveň argument vyplývající z podstaty přímé demokracie, která je základem tohoto práva).  Lid je tak oprávněn svá základní práva vždy, kdy je dostatečně nechrání orgány veřejné moci k tomu lidem povolané.

                       

Hlava třetí – Základní práva politická

Čl.24

 (1) Politická práva slouží k realizaci principu suverenity lidu. Základem demokracie je přímé rozhodování lidu, které se uskutečňuje za podmínek Ústavy a Listiny. Není-li pro konkrétní věc zakotven požadavek přímého rozhodování lidem, rozhodují orgány veřejné moci složené ze zástupců lidem delegovaných či legitimovaných.

 (2) Orgány veřejné moci jsou obsazovány z vůle lidu. Každý kdo v nich působí je lidu plně odpovědný ze své činnosti, která může být konána pouze v souladu s článkem 3, a musí svůj mandát vykonávat jako službu ve veřejném zájmu.

(3) Lid má právo za podmínek Ústavy a Listiny kontrolovat a úkolovat své zástupce v zákonodárných sborech i jiných orgánech veřejné moci.

  (4) Podrobnosti ke všem odstavcům tohoto článku stanoví zákon.

Obecné odůvodnění článku: LZPS neuvádí. Tento článek vyjadřuje poměr přímé a zastupitelské demokracie u nás, jakkoliv podrobná úprava této problematiky zůstává předpokládána pro ústavu a LZP zde pouze rozvádí některé objektivní a subjektivní aspekty vztahující se k charakteru a formám demokracie v ČR částečně v LZPS uváděné v čl. 21 a 22. Nová koncepce je založena na důslednější realizaci pojetí lidu je moc konstitutivní a veřejné moci jako moci konstituované, přičemž obě složky mohou svoji moc vykonávat pouze v přirozenoprávních mezích vyjádřených především v článcích 1-3 LZP. Moc volených i daších orgánů veřejné moci je tedy odvozena od moci lidu a lze ji vykonávat jen v mezích této derivace. Moc lidu (přesněji rozhodovací moc většiny) je zase omezena nadpozitivními hodnotami, které jsou axiomatické povahy a absolutní rigidity bez možnosti ingerence jakkoliv formulovanou většinou. Toto pojetí má zvýraznit základní východisko demokracie v podobě principu suverenity lidu z hlediska jeho konkrétních dopadů, nikoliv pouze formálního legitimizačního zdroje. Základem tak má být demokracie přímá, která by měla být používána pro nejvýznamnější otázky a pouze za situace, kdy tak bude na ústavní úrovni explicitně stanoveno. Zároveň její zakotvení bude však obligatorní a ve fundamentálních otázkách nenahraditelné rozhodováním zastupitelským. Ve všech oststních záležitostech bude nadále pokračovat rozhodování zastupitelskou formou, která však bude podléhat intenzivnější kontrole ze strany lidu. Konkrétní mechanismy přímé demokracie a jejího použití (kromě referenda především lidové veto a lidová žaloba) a konkrétní formy kontroly zástupců lidem by byly stanoveny ústavou . je rozvedením článku 3 stanovením základních atributů určujících podobu rozhodování v ČR vymezením rozsahu vykonávaného přímo lidem a zprostředkovaně pomocí zvolených zástupců. Blíže jsem se odůvodněním této koncepce demokratického mechanismu zabýval ve své rigorózní práci. 

                                                         

Čl.25

   (1) Každý má právo na svobodný projev včetně svých politických názorů, kritiku politických rozhodnutí, orgánů veřejné moci a jejích představitelů. Zákon může rozsah těchto práv upravit.

   (2) Každý má právo na úplné informace o činnosti orgánů veřejné moci, nakládání s veřejnými rozpočty a způsobech, motivech i výsledcích rozhodování těchto orgánů. Zákon může rozsah těchto práv upravit.

   (3) Každý má právo na úplné informace o platových i majetkových poměrech, vzdělání, odbornosti i pracovním vytížení prezidenta republiky, členů vlády a Parlamentu, jakož i dalších politických představitelů, o nichž to stanoví zákon.

   (4)  Podrobnosti ke všem odstavcům tohoto článku stanoví zákon.

Odůvodnění článku: LZPS téměř vůbec neuvádí. Ustanovení se týká svobody projevu a práva na informace ve vztahu k politickým představitelům se specifikací, jaké informace jsou v tomto ohledu ústavně nárokové. Je zde posíleno zejména právo na kritiku coby výrazný rozměr politické svobody projevu ve srovnání se svobodou projevu obecnou, kde jsou mnohem striktnější hranice tvořené právem na ochranu osobnosti. Ve světle závěrů z judikatury typu Lingens je ústavně petrifikováno pravidlo preferující ochranu svobody projevu u „řadových občanů“ na úkor ochrany dobré pověsti, jména a cti politických představitelů, což koresponduje s koncepcí přímé kontroly moci konstitutivní vůči moci konstituované. Blíže jsem se odůvodněním této koncepce zabýval ve své rigorózní práci. 

 

 

Čl.26

   (1) Každý má právo shromažďovat se společně s jinými, včetně shromáždění ke kritice politických rozhodnutí, orgánů veřejné moci i jejich představitelů, k veřejné politické diskusi či protestu, propagaci politických názorů či z obdobných důvodů. Zákon může rozsah těchto práv upravit.

   (2) Občané mají právo zakládat politické strany či hnutí a sdružovat se v nich. Politické strany či hnutí mají právo na samosprávu a jsou odděleny od státu.

   (3) Politické strany či hnutí nesmí svojí činností či názory narušovat hodnoty chráněné v čl.3 odst.1, propagovat násilí, nebo mít vnitřně nedemokratickou organizaci.

   (4) Podrobnosti ke všem odstavcům tohoto článku stanoví zákon.

Odůvodnění článku: LZPS obdobné uvádí v čl.19 a 20. Ustanovení obsahuje speciální případy shromažďovacího a sdružovacího práva pro politické účely. Nad rámec LZPS je především opět zdůrazněn význam shromáždění zaměřených na kritiku politických představitelů a opět zdůrazňující velmi široký rozsah politických práv řadových občanů vůči politickým představitelům. Cílem je důsledně eliminovat elitistické prvky ve vztahu politický představitel vs. občan a znovu zdůraznit,  že volič je vůči zástupcům v nadřazeném postavení. Jde tak opět o akcent skutečnosti, že základním stavebním kamenem státu je občan a občanská společnost, a politik s politickými stranami jsou občanským servisem realizujícím občanské zájmy či nabízející vlastní řešení, vždy však podřazená rozhodovací moci lidu. Činnost politických stran je důsledněji axiologicky korigována, kdy každou politickou pluralitu je nutné chápat jako absolutní pouze v mezích demokratického právního státu, což současná úprava obsahuje (v omezeném rozsahu) pouze v podústavní úrovni.

 

Čl.27

   (1) Občané mají právo volit a být voleni do veřejných funkcí na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva tajným hlasováním ve svobodných volbách konaných v pravidelných lhůtách stanovených zákonem. Veřejná moc toto právo omezující přestává být legitimní mocí.

   (2) Právo zastávat volené veřejné funkce vzniká pouze na základě výsledků svobodných voleb uznaných způsobem stanoveným zákonem při aktivním hlasování takové části voličů, kterou určí Ústava.                                                         

   (3) Zákon stanoví podrobnosti ke všem odstavcům tohoto článku.

Odůvodnění článku: LZPS stanovuje obsah odstavce 1 v obdobném rozsahu v čl.21. Nad její rámec LZP vkládá ustanovení o automatickém pozbytí legitimity veřejné moci, která by se tyto základní atributy volebního práva pokusila jakkoliv omezit, neboť vázanost obsazení volených orgánů vůlí lidu je v demokratickém státě zcela absolutní zásadou. Je proto nezbytné zdůraznit, že pravidelná personální obměna je neodmyslitelným pojmovým znakem legitimity veřejné moci, jakékoliv její omezování je zásahem do suverenity lidu a tudíž tedy zcela nepřípustné. Vazba aktivního i pasivního volebního práva na státní občanství je samozřejmě modifikována právem EU, což vyplývá z logiky ústavních pramenů a netřeba explicitně zdůrazňovat.Odstavec 2 tvoří ústavní pojistku zejména před jakýmikoliv zásahy do objektivity voleb či dokonce uzurpaci volených funkcí bez uskutečnění voleb. Zároveň otevírá možnost zakotvení tzv. pasivního hlasování pomocí prázdného lístku znamenající odmítnutí všech kandidujících subjektů, jehož konkretizaci může provést Ústava a stanovit důsledky v závislosti na podílu takto hlasujících voličů. Blíže k objasnění tohoto institutu v mé rigorózní práci. 

                                                         

Čl.28

   Každý má právo obracet se na orgány veřejné moci s peticemi formou žádostí, stížností, návrhů nebo jiných sdělení ve veřejném zájmu v oblasti působnosti těchto orgánů. Tyto orgány jsou povinny se každou peticí zabývat a do 30ti dnů od jejího podání podavatele petice vyrozumět o svém stanovisku s náležitým odůvodněním. Zákon stanoví podrobnosti a může rozsah těchto práv upravit.

Odůvodnění článku: LZPS stanovuje obdobné v čl.18. Nad rámec LZPS je v návrhu LZP určena (de lege lata nyní podústavní) povinnost orgánů veřejné moci se peticí zabývat, ve stanovené lhůtě na ni reagovat a své stanovisko náležitě odůvodnit, s cílem posílit jinak velmi slabou roli petice v nástrojích realizace politických práv. Omezení petičního práva v LZPS (čl.18odst.2,3) není přejato v ústavní rovině, nic však nebrání jeho zákonnému zakotvení, přičemž blíže se důvody této změny zabývám ve své rigorózní práci.

 

Hlava čtvrtá

Základní práva hospodářská, sociální a kULTURNÍ

Čl.29

   (1) Každý má právo na zajištění základních lidsky důstojných životních podmínek, zahrnujících zejména ochranu zdraví, alimentaci, ošacení, soukromí a bydlení.

  (2) Každý občan má navíc právo na zajištění vhodných životních podmínek, což může být podmíněno splněním přiměřených povinností stanovených zákonem. 

   (3) Osoby zdravotně postižené mají navíc právo na finanční podporu k usnadnění svých ztížených životních podmínek.

   (4) Osoby účastné na veřejném sociálním systému mají navíc právo na hmotné zabezpečení v případech a způsobem v rámci těchto systémů zaručených.

   (5) Podrobnosti ke všem odstavcům tohoto článku stanoví zákon.

 

Odůvodnění článku: LZPS částečně stanovuje v čl.26odst.3 a čl.30. Článek má být páteřní normou sociálního systému. Hovoří v několika stupních, kdy zajištění základních životních podmínek platí absolutně, bez ohledu na další okolnosti, a nesmí být nikomu odepřeno. Zajištění vhodných životních podmínek je již vázáno na splnění podmínek spolupodílet se na řešení své situace za podmínek zákona (např. rekvalifikační programy Úřadu práce apod.). Ústavní garance u vhodných životních podmínek směřuje k občanům, čímž není dotřená zákonná možnost případné extenze i bez vazby na státní občanství ČR. Další stupeň pomoci je pak vázán na osoby zdravotně pojištěné, jejichž podpora má mít částečně též kompenzační charakter. Dalším okruhem je pak sociální dimenze zajištěná veřejným sociálním systémem (ani zde není nutně formulován jako „pojistný“), který pokrývá další sociální události, ústavně již přímo nespecifikované.

 

 

 

 

Čl.30

   (1) Každý má právo vlastnit majetek, dle své vůle na něj působit a jiné z takovéhoto působení vyloučit, jakož i přijímat a odkazovat dědictví.

  (2) Vlastnické právo nesmí být zneužito, použito způsobem nebo připuštěno v podobě odporující veřejnému zájmu či naplnění sociálních práv zaručených Listinou.

   (3) Zákon stanoví, který majetek smí být pouze ve vlastnictví státu či jiných veřejnoprávních korporací a který majetek jaká jsou omezení komerčního využití určitých statků a hodnot.

   (4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné pouze za podmínek stanovených zákonem, ve veřejném zájmu a za přiměřenou náhradu.

   (5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Obecné odůvodnění článku: Na rozdíl od LZPS je vlastnické právo pojímáno jako právo náležící do skupiny HSKP, což lze z hlediska věcné klasifikace považovat za nejkorektnější. Vzhledem k tomu, že veškeré věcné kategorie základních práv v LZP jsou pojímány horizontálně, neznamená to však degradaci jeho právního postavení. Vlastnické právo je tak vnímáno v kontextu s jinými hospodářskými a sociálními právy a zakládá dokonce v mnohém důslednější ochranu než dle LZPS, kromě jeho sociální dimenze, kdy je připuštěno jeho intenzivnější omezení ve prospěch realizace „sociálního minima“ zaručujícího lidsky důstojnou existenci každému jednotlivci.

Odůvodnění odst.1: LZPS částečně zná v čl.11 odst.1. Generelní klauzule vlastnického práva je vyjádřena komplexněji v pozitivní i negativní dimenzi ve srovnání s dosavadní úpravou. Lépe tak vyjadřuje esenciální podstatu vlastnického práva a zároveň s mírným rozšířením uvádí i základ práva na dědění majetku. Bez náhrady je vypuštěna pouze teze, dle nížvlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“. Důvodem samozřejmě není zpochybňování její platnosti, ale spíše její notorietní charakter v podmínkách demokratického právního státu, kdy na rozdíl od období vzniku LZPS již není zapotřebí zdůrazňovat diskontinuitu s minulým režimem akcentováním skutečností v demokracii samozřejmých. Teze obdobného významu by mohla být formulována u všech základních práv, na místo čehož je rovnost v tomto významu řešena ustanovením o rovnosti v právech a zákazu diskriminace, jenž cíl této teze plně pokrývá. Není proto žádné opodstatnění, aby v případě vlastnického práva docházelo k dublování této skutečnosti ještě separátním ustanovením, jenž pak v kontextu ostatních práv může být naopak spíše matoucím a jeho význam dnes není jiný než tradicionalistický.

 

 

Odůvodnění odst.2: LZPS uvádí částečně v čl. 11odst.3. Jedná se o generelní omezovací klauzuli, vyjadřující hlavní imanentní limity vlastnického práva založeného v odstavci 1. Namísto Listinou (s inspirací Základního zákona SRN) traktovaného ustanovení, že „vlastnictví zavazuje“, jenž pro svoji nekonkrétnost umožňovalo mimořádně významné rozdíly v judikatuře i prováděcí legislativě, jsou blíže vymezeny tři základní oblasti omezující vlastnické právo. Zákaz zneužití vlastnického práva je přejat z dosavadní dikce Listiny a pokrývá občanskoprávně poměrně dobře vymezené jednání. Zákaz jeho použití způsobem odporujícím veřejnému zájmu je syntetizací různých důvodů čl. 11 odst.3 LZPS a koresponduje s koncepcí objektivních limit jednotlivých základních práv v LZP, jakož i ve stávající LZPS. Pouze třetí explicitně stanovený limit sociálními právy je ve srovnání s LZPS formulován nově, a je klíčovým vyjádřením koncepce sociálně-právního státu, horizontálního postavení sociálních práv a práva vlastnického, jakož i z čl. 1 vyplývajícímu nadřazenému postavení práva na lidskou důstojnost nad jednotlivými kategoriemi základních práv, z čehož v sociálním významu vyplývá i nutný požadavek takových omezení aspirativní dimenze vlastnictví statků ekonomicky silných, aby tím bylo umožněno dosáhnout uspokojení elementárních životních potřeb ekonomicky slabých. Vlastnické právo je tak koncipováno ve svém rozsahu jako neomezené od okamžiku, kdy jsou zajištěny elementární životní potřeby celé společnosti. Jedná se tak o sociální pojetí vlastnického práva, jehož prvotním úkolem je zajistit základní potřeby každého člověka. Netřeba zde však již hovořit o poměru mezi komunitarismem a individualismem, neboť i uvedené cíle lze vnímat jako individuální cíle každého člověka, tj. omezení vlastnického práva jeho sociální dimenzí není omezením ve prospěch beztvaré společenské masy, ale ve prospěch jiných, rovněž zcela individualizovatelných osob.

 

 

Odůvodnění odst.3: LZPS uvádí částečně v čl. 11 odst.2. Ve vztahu ke zmíněnému článku LZPS je rozšířením zejména požadavek omezení komerčního využití majetku mimo veřejný sektor. Jde tak o to, že kromě „veřejného vlastnictví“, vystavěného zejména ve vztahu k tvorbě hospodářského zisku a účelu tohoto vlastnictví na výrazně odlišných pilířích než vlastnictví soukromé, je ústavně akcentována ještě další možnost stanovení určitých limit autonomie vůle vlastníků, a to ve vztahu k možnosti určit omezení této autonomie v jinak soukromoprávním režimu, vůči němuž jsou heteronomní. Uvedený režim je jednoduchým právem samozřejmě hojně využíván již nyní, významná je zde proto především obligatornost existence takové zákonné úpravy, tj. požadavek na jednoduché právo této možnosti nadále využívat.

 

Odůvodnění odst.4: LZPS uvádí částečně v čl. 11 odst.4. Nad rámec LZPS je rozšířena garanční sféra náhrad za vyvlastnění v podstatě dvěma základními požadavky. Tím prvním je požadavek „přiměřené“ náhrady, což má sloužit jako ochrana před neadekvátními požadavky všech zúčastněných subjektů. Vyvlastňující subjekt tak nemůže usilovat o částky podhodnocené, vyvlastňovaný subjekt naopak nemůže očekávat nadhodnocená plnění, zejména pak vzniklá spekulativně.

 

Odůvodnění odst.5: LZPS stanovuje v čl.11 odst.5.

 

                                                                                          

Čl.31

   (1) Stát dbá o rovný přístup k práci pro všechny.

   (2) Stát trvale kontroluje, zda nejsou porušována práva zaměstnanců založená Listinou i zákony a zaměstnavatelům tato práva porušujícím může zakázat činnost. Podrobnosti k odstavcům 1 a 2 stanoví zákon.

   (3) Stát dbá o spravedlivé odměňování za práci v rámci celé společnosti. Čím důležitější hodnoty dané zaměstnání vytváří nebo ochraňuje, tím lépe by mělo být hodnoceno. Podrobnosti k ovlivňování mezd státem při zachování tržní konkurence stanoví zákon.

Odůvodnění článku: LZPS nestanovuje. Článek má zakotvit explicitní povinnosti státu v oblasti mezd a pracovního práva, založený na rovném přístupu k práci, důsledné ochraně práv zaměstnanců a spravedlivého odměňování. Stát je oprávněn usilovat o spravedlivější rozložení mezd a přijímat různá opatření, jenž však nemají mít formu přímých negativních zásahů do mezd (nikdo jistě nebude soukromému subjektu určovat mzdové stropy), ale ovlivnění nepřímých (např. výrazným posílením dotací do sektorů, v nichž mzdy či platy z různých příčin neodpovídají společenskému významu dané práce).  Celý proces je tedy opět založen na určení hierarchie hodnot a role státu jako jediného subjektu, který disponuje mechanismy k jejich účinné ochraně.

 

Čl.32

   (1) Každý má právo opatřovat si finanční či jiné prostředky potřebné k životu prací, podnikatelskou nebo jinou hospodářskou činností v souladu se zákonnou úpravou a právo k přípravě na tyto činnosti školním či jiným vzděláváním.

   (2) Zákon může stanovit podmínky či omezení pro výkon určitých činností nebo povolání k zabránění vzniku střetu zájmů.

Odůvodnění článku: LZPS stanovuje obdobné v čl.26. Těžiště odlišností mé úpravy jsou spíše v rovině formulační. Ustanovení je základem hospodářské činnosti.

                                                         

Čl.33

   (1) Každý má právo na práci, která náplní, podmínkami i ohodnocením odpovídá jeho vzdělání, dosažené praxi a dalším souvisejícím skutečnostem.

   (2) Stát podporuje tvorbu pracovních míst k dosažení jejich optimální nabídky pro každého v souladu s odstavcem 1 a každému nezaměstnanému nabízí bezplatnou pomoc při hledání vhodného zaměstnání a přípravě na něj.

 (3) Nikdo nesmí být postihován za odmítnutí zaměstnání spojeného s rizikem ohrožení vlastního zdraví, života, s nutností změnit bydliště, být odloučen od rodiny, svých blízkých či u zaměstnavatele s nevyrovnanými mzdovými závazky nebo požadujícího přijetí hmotné odpovědnosti zaměstnance.

   (4) Podrobnosti ke všem odstavcům tohoto článku stanoví zákon.

Odůvodnění odst.1,2: LZPS takto explicitně nestanovuje. Oproti současnému znění LZPS, kde nejasně formulované ustanovení čl.26 odst.1,3 LZPS vyvolává diskuse, zda je či není „právem na práci v sociálním významu“ je právo na práci v sociálním významu zakotveno explicitně. Návrh jde dokonce mnohem dál než k pouhému právu na (nějakou) práci, a zakládá právo na práci přiměřenou předpokladům uchazeče o ni. Za nabídku na trhu práce odpovídá stát, neboť  je povinen jednat v souladu se zájmy lidu (čl.3, pod nějž aktivní politika zaměstnanosti nepochybně spadá) a usilovat tedy o to, aby byla pro zaměstnanost i efektivitu co nejvhodnější, resp. korigovat nedostatky trhu v této oblasti. Ze stejného důvodu stát odpovídá též za nabídku veřejného vzdělání (viz dále). Stát jako subjekt jednající v zájmu obyvatel tedy odpovídá za vytvoření nabídky vzdělání souladného s potřebami trhu práce, za samotnou strukturu trhu práce a v kontextu s článkem 3 samozřejmě též za souladnost podmínek uzavíraných pracovních poměrů se základními hodnotami. Povinností státu je tedy vytvářet optimální podmínky, přičemž na konkrétním člověku pak záleží, jak jich dokáže využít (pracovní nasazení, stupeň vzdělání apod.)

Odůvodnění odst.3: LZPS nestanovuje. Velmi důležitý korektiv určující ústavní meze zejména povinnosti přijmout určitou práci pod pohrůžkou odnětí sociální podpory. Vychází z hierarchie hodnot, kdy zaměstnání je sice věcí důležitou, nelze ji však stavět nad základní hodnoty biologické nebo sociální. Nelze nutit ani k zaměstnání v němž existují pochybnosti o řádné výplatě mzdy (která je základním smyslem každého zaměstnání, čl.34 odst.1) či kde je určena povinnost hmotné odpovědnosti, neboť její přijetí vystavuje zaměstnance nebezpečí, že jeho ekonomické podmínky se namísto vylepšení naopak zhorší. Jistě je nutné určení pravidel pro podpory v nezaměstnanosti, povinnosti nařízené nezaměstnanému však nemohou zasahovat do vyšších hodnot než které mají ochraňovat, ani být spojeny s rizikem zhoršení dosavadní pozice nezaměstnaného člověka.  

                                                          

Čl.34

   (1) Mzda či jiná forma odměny za práci (dále jen „mzda“) je základním smyslem vstupu zaměstnance do pracovního poměru. Každý zaměstnanec má právo na spravedlivou mzdu v souladu s významem jeho práce pro společnost, její kvalitou a hodnotami uvedenými v čl.3 odst. 1.

   (2) Každý zaměstnanec má právo po svém zaměstnavateli očekávat způsob hospodaření umožňující výplatu řádných mezd za práci v řádném termínu. Veškeré důsledky nesplnění tohoto závazku nese zaměstnavatel.

   (3) Každý zaměstnanec má právo po svém zaměstnavateli požadovat informace týkající se mzdové solventnosti zaměstnavatele a informace o skutečnostech způsobilých podstatně zasáhnout sociální zájmy zaměstnanců.

   (4) Za hospodářský úpadek zaměstnavatele odpovídá jeho vedení. Přednostně musí být vyrovnány závazky k zaměstnancům na mzdě existenčně závislých a zaměstnanců, kteří neměli z titulu svých funkcí možnost úpadku zabránit.

   (5) Podrobnosti ke všem odstavcům tohoto článku stanoví zákon.

Odůvodnění odst.1: LZPS omezeně uvádí v čl.28odst.3. Lze se domnívat, že nad rámec LZPS je nezbytné alespoň částečně přiblížit příliš obecný obsah termínu „spravedlivá mzda“. Návrh tak činí konkrétními rysy i odkazem na hodnoty čl.3 odst.1 bránící podhodnocení práce. Dále je nezbytné zdůraznit, že smyslem každé práce je mzda a v tomto kontextu na každý pracovní poměr nahlížet. Práce bez zavinění zaměstnance nezaplacená je nepochybně podstatně horším jevem než nezaměstnanost.

Odůvodnění odst.2: LZPS neuvádí. Důležité právo, které dále rozpracovává význam mzdy. Zaměstnanec neodpovídá za hospodářskou situaci zaměstnavatele. Za odvedenou práci má nárok na mzdu, což je třeba chápat jako absolutní imperativ pro zaměstnavatele, který má prvořadou povinnost především plnit tento závazek a až následně své podnikatelské či jiné cíle. Jakýkoliv ústup z této pozice by jen zvyšoval již tak dosti nerovnou pozici zaměstnance a zaměstnavatele ve prospěch zaměstnavatele. 

Odůvodnění odst.3: LZPS neuvádí. Zakládá další práva, která mají přispět k vyrovnávání nerovnosti postavení zaměstnance a zaměstnavatele. Informace o mzdové solventnosti jsou dalším potvrzením významu mzdy, kdy zaměstnanec má právo mít veškeré informace, zda základní smysl jeho pracovního úsilí je dostatečně garantován. Obdobně má právo znát záměry zaměstnavatele zasahující do personální oblasti, aby měl možnost s časovým předstihem případně hledat jiné vhodné povolání.

Odůvodnění odst.4: LZPS neuvádí. Další mechanismus usměrňující chápání významu mzdy. Opět vychází z prioritního práva zaměstnanců na její výplatu se zdůrazněním, že řadový zaměstnanec nepožívající možnosti podílet se na řízení podniku ani výhod z této pozice plynoucích musí být v případě krachu zaměstnavatele logicky též nejméně dotčen jeho negativními důsledky. Vyrovnání mezd v případě krachu by dle LZP mělo být ústavně určeno kritériem spravedlnosti (tj. jako nepřímá úměra mezi podílem na řízení podniku a rozsahem práva na přednostní uspokojení svých nároků) a kritériem potřebnosti (tj. s přednostním uspokojením osob sociálně slabých).

                                                         

Čl.35

   (1) Každý zaměstnanec má právo na vhodné pracovní podmínky, zaškolení, ochranu zdraví i života při práci a na důstojné jednání, nepřipouštějící zneužití postavení zaměstnavatele.

   (2) Maximalizace zisku či jiných ekonomických cílů nesmí být dosahováno na úkor práv zaměstnanců, v rozporu s hodnotami čl.3 odst.1 či jiným nepřiměřeným způsobem.

   (3) Ženy mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a zvláštní pracovní podmínky; mladiství mají právo dále i na zvláštní ochranu v pracovněprávních vztazích a pomoc při přípravě k povolání; osoby zdravotně postižené mají právo dále i na vytváření pro ně vhodných pracovních míst a veškerou pomoc státu při jejich snaze pracovat.

   (4) Těhotné ženy mají oproti ženám dále právo i na zvláštní ochranu v pracovněprávních vztazích a na zdravotní podmínky v těhotenství vhodné.

   (5) Podrobnosti ke všem odstavcům tohoto článku stanoví zákon.

Odůvodnění odst. 1,2: LZPS velmi omezeně stanovuje v čl.28. Ustanovení se pokouší vymezit základní atributy pracovního poměru. Z hlediska pracovních podmínek v užším smyslu je nezbytné zdůraznit nutnost nikoliv pouze „uspokojivých“, ale „vhodných“ pracovních podmínek. Význam pojmu „uspokojivé“ vyvolává spíše představu podmínek „ještě postačujících“, tedy jakéhosi mezního minima, což evokuje atmosféru manufaktur 19.století. Proto lépe hovořit o podmínkách „vhodných“, tj. takových, které plnohodnotně uspokojí veškeré nezbytné nároky vyplývající z povinností spjatých s konkrétní pracovní pozicí. Dále je nepostradatelné zdůraznění ochrany zdraví a opatření k tomu potřebných, neboť v hierarchii hodnot stojí výše než jakýkoliv pracovní zájem. V prostředí zdravotně škodlivém musí zaměstnavatel k realizaci tohoto práva samozřejmě zajišťovat též veškeré ochranné pomůcky pro své zaměstnance.

Odůvodnění odst. 2: LZPS neuvádí. Nezbytný korektiv hodnotové hierarchie který jasně stanovuje, že ekonomický prospěch nelze chápat jako svrchovaný ekonomický, ale kontextuálně sociálně-ekonomický cíl.  Jakkoliv primárně ustanovení cílí k limitům sociálním, omezení je nutno chápat komplexně, tj. kupř. i ve vztahu k životnímu prostředí apod. Výslovně je pak zapovězeno dosahovat ekonomických cílů na přímý úkor zaměstnanců, coby nejvýznamnější interakční dimenze tohoto ustanovení.

Odůvodnění odst. 3, 4: LZPS obdobně uvádí v čl.29 a čl.32 odst.2. Obsahově je můj návrh blízký současné úpravě, těžiště změn jsou především formulační.                             

 

                                                          

Čl.36

   (1) Každý má právo bránit své hospodářské i sociální zájmy.

   (2) K realizaci práva uvedeného v odstavci 1 je každý oprávněn zakládat a sdružovat se v odborových organizacích; ty mají právo na samosprávu, vznikají i existují odděleně od státu, stát jejich počet nesmí omezovat či jejich existenci vázat na úřední povolení. Zákon může rozsah těchto práv upravit.

   (3) K realizaci práva uvedeného v odstavci 1 má každý právo na stávku.

   (4) Osobám v povoláních nezbytných pro ochranu života či zdraví a představitelům veřejné moci právo na stávku přísluší pouze v rozsahu stanoveném zákonem tak, aby neohrožovalo plnohodnotný výkon jejich pracovních povinností.

   (5) Podrobnosti ke všem odstavcům tohoto článku stanoví zákon.

Odůvodnění článku: LZPS obdobné stanovuje v čl.27. Obsahově je návrh blízký LZPS, těžiště změn spočívá převážně v oblasti formulační. Výjimkou je postavení práva na stávku, jenž není žádné profesní skupině zcela odejmuto, neboť klíčové je vždy spíše stanovení takových podmínek, aby nedošlo k dotčení veřejného zájmu. Je-li toto splněno, může stávka proběhnout např. symbolicky.

                                                         

Čl.37

   (1) Každý má právo na vzdělání a po dobu určenou zákonem též povinnost školní docházky. Každý občan má právo na bezplatné vzdělání ve všech typech veřejnoprávních škol.

   (2) Stát je garantem vzdělání na všech typech veřejnoprávních škol a vytváří jejich systém tak, aby odpovídal nabídce volných pracovních míst a umožňoval absolventům co nejlepší uplatnění.

   (3) Za podmínek stanovených zákonem mohou vznikat i školy soukromé. K těmto se ustanovení odstavců 2 a 3 nevztahují.

   (4) Podrobnosti ke všem odstavcům tohoto článku stanoví zákon.

Odůvodnění článku: LZPS obdobné stanovuje v čl.33. Diference návrhu a znění LZPS jsou spíše v rovině formulační. Z obsahového hlediska lze zmínit především dvě. 1) princip bezplatnosti je nutné zachovat i u vysokého školství. Prvním důvodem je fakt, že již samotné studium na jakémkoliv stupni školy je pro rodinu ekonomickou zátěží (školní pomůcky, zpravidla časová neslučitelnost se soustavnější výdělečnou činností studenta apod.) a zvyšovat tuto zátěž jakýmikoliv poplatky navíc by dle mého mínění mohlo mít za následek i menší preference zejména sociálně slabých rodin ke studiu svých potomků na vysokých školách, což namísto podpory vzdělání právě těchto osob s cílem vymanění se z vlastní sociální krize by mělo naopak za následek spíše jejich setrvávání v méně kvalifikovaných profesích a z ekonomického hlediska tedy začarovaný kruh. Nelze připustit, aby přístup k veřejnému vzdělání byl jakkoliv limitován ekonomickými kritérii, neboť velmi výrazně rozhoduje o celém budoucím životě daného jedince a nikoho jistě nelze v tomto znevýhodnit jen proto, že je ekonomicky slabý. Druhým důvodem je obecná mravnost,  kdy podobně jako právo na zdravotní péči patří i právo na vzdělání do skupiny práv stojících hodnotově na takové výši, že svazovat je ekonomicky by bylo nemorální již v samotné své podstatě. 2) založení obecné odpovědnosti státu za uplatnitelnost absolventů veřejnoprávních škol na trhu práce, což navazuje na znění čl.33 odst.2 LZP. Stát jako garant veřejného blaha, hodnot čl.3 a výběrčí daní od obyvatel je za systém vzdělání plně odpovědný. Jistě by nikdo nerealizoval přípravu na budoucí povolání na konkrétní škole, pokud by nepředpokládal, že v dané oblasti následně bude reálná možnost uplatnění.

                                                         

Čl.38

   (1) Stát chrání partnerství, manželství, mateřství, rodičovství i rodinu a podporuje vytváření vhodných podmínek pro výchovu dětí i péči o ně rodiči.

   (2) Rodiče mají právo na výchovu svých nezletilých dětí. Toto právo může být omezeno pouze odůvodněným rozhodnutím soudu učiněným za podmínek stanovených zákonem v zájmu práv dítěte.

   (3) Děti mají právo se úměrně svým rozumovým schopnostem a věku vyjadřovat k výchově svými rodiči v rámci rodiny, i před příslušnými úřady. Tyto instituce jsou povinny brát na takováto vyjádření zřetel.

   (4) Podrobnosti ke všem odstavcům tohoto článku stanoví zákon.

Odůvodnění článku: LZPS částečně stanovuje v čl.32. Rozdíly mého návrhu jsou spíše formulační, s mírnou extenzí.  Z obsahových diferencí lze upozornit na širší vymezení chráněných institucí v odstavci 1 ve srovnání se čl.32 odst.1 LZPS. Kromě ochrany již od úrovně partnerství je žádoucí opět zdůraznit též požadavek vhodnosti podmínek pro výchovu dětí. Stát tak musí plnit řadu povinností, jenž v současnosti neplní, počínaje zajištěním dostatečného množství mateřských škol a preventivní zdravotní péče o dětské pacienty až po garanci dostupnosti vzdělávacích pomůcek, dohledu nad problémovými rodinami i zajištění sociálních potřeb dětí. Další diferencí je povinnost brát v potaz mínění dětí v rozsahu přínosném pro ochranu jejich práv, což plně koresponduje se skutečností, že i nezletilí jsou subjekty práva a nikoliv jeho objekty. Pro ochranu práv dítěte je dále klíčová patřičná judiciální pozornost Úmluvě o právech dítěte, která je v tomto ohledu mimořádně komplexním dokumentem výrazně extenzivním ve srovnání s „tvrdým jádrem“ práv dítěte, jenž je možno obsáhnout do komplexního všeobecného katalogu lidských práv, jakým je LZP.

                                                        

Čl.39

   (1) Každý má právo na vlastní kulturní rozvoj, přístup ke kulturním institucím a kulturnímu bohatství.

   (2) Každý má právo na informace o stavu společnosti, životního prostředí, přírodních zdrojů, veřejného majetku i ostatních oblastí všeobecné důležitosti nebo celospolečenského významu.

   (3) Každý má právo na příznivé životní prostředí, přírodní zdroje i bohatství přírodních druhů a zachovalé kulturní památky.

   (4)  Zákon stanoví podrobnosti ke všem odstavcům tohoto článku, přičemž může rozsah práv uvedených v tomto článku upravit.

Odůvodnění článku: LZPS stanovuje obdobné v čl.34 a 35; autorské právo (čl.34 odst.1 LZPS) je uvedeno již v čl.21odst.2. Diference návrhu a LZPS jsou převážně formulačního a systematického charakteru. Z obsahových diferencí lze zdůraznit zejména širší zakotvení specifického okruhu práva na informace v oblasti HSKP, které v dikci odstavce 3 není ve srovnání s LZPS omezeno pouze na oblast životního prostředí.

 

Hlava pátá – Právo na spravedlnost

Čl.40

   Zajistit spravedlnost, ochranu a vymahatelnost přirozených práv každého člověka je jednou z nejzákladnějších povinností státu, který k plnění této povinnosti zřizuje orgány veřejné moci, zejména moci soudní.

Odůvodnění článku: LZPS takto explicitně nestanovuje. Velmi důležité ustanovení akcentující hodnotovost řízení, neboť termínem spravedlnost je zde v návaznosti na čl.3 odst. 1 míněna její vyšší přirozeněprávní podoba, k níž může formálně procesní spravedlnost dopomoci, nesmí jí však být překážkou. Ustanovení je tak kromě uvození hlavy páté taktéž dalším významným axiologickým principem zdůrazňujícím nadpozitivní hodnoty a zároveň ustanovením tento přirozeněprávní akcent výslovně pozitivizující. Implicitně je též vyjádřením skutečnosti, že každé řízení před orgány veřejné moci je konáno s prvotním cílem dosažení této racionálně-materiální spravedlnosti a nedodržení tohoto imperativu tak může být důvodem k prohlášení protiústavnosti takového aktu aplikace práva.

 

 

Čl.41

   (1) Každý je oprávněn domáhat se zákonem stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu či jiného orgánu určeného zákonem.

   (2) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce v souladu s principem jejich nestrannosti, nezávislosti a odbornosti stanoví zákon.

   (3) Každé rozhodnutí orgánu veřejné moci je přezkoumatelné soudem, neurčí-li zákon jiný přezkumný orgán. Z pravomoci soudu nesmí být odňat přezkum rozhodnutí týkajících se základních práv podle Listiny.

   (4) Každý má právo na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené mu nesprávným či nezákonným rozhodnutím nebo postupem orgánu veřejné moci.

   (5) Podrobnosti ke všem odstavcům tohoto článku stanoví zákon.

Odůvodnění článku: LZPS velmi obdobně hovoří v čl.36 a čl.38 odst.1. Rozdíly návrhu oproti LZPS jsou převážně formulační a upřesňující, meritorně se s LZPS převážně shodující.

                                                         

Čl.42

   (1) Řízení před soudy je ústní a veřejné, přičemž veřejnost může být vyloučena pouze v případech stanovených zákonem.

   (2) V řízení jsou si všichni jeho účastníci rovni.

   (3) Projednání každé věci musí být provedeno v co nejkratší možné lhůtě umožňující řádné projednání a posouzení dané věci.

   (4) Řízení musí být všem účastníkům srozumitelné. Kdo prohlásí že neovládá jazyk jednání, má právo na tlumočníka.

   (5) Podrobnosti ke všem odstavcům tohoto článku stanoví zákon.

Odůvodnění článku: LZPS velmi obdobně hovoří v čl.37 odst.3,4 a čl.38 odst.2. I zde jsou rozdíly návrhu oproti LZPS převážně formulační a upřesňující, meritorně se s LZPS převážně shodující.

 

                                                         

Čl.43

   (1) Každý má právo na právní pomoc v celém řízení před orgány veřejné moci.

   (2) Obviněný má právo na dostatečné množství času a odpovídající podmínky k přípravě své obhajoby. Předtím musí být vždy seznámen se všemi skutečnostmi, které jsou mu kladeny za vinu.

   (3) Obviněný má právo svobodně si zvolit obhájce. Pokud tak neučiní a hrozí-li mu nepodmíněný trest odnětí svobody či stanoví-li tak zákon, bude mu přidělen soudem.

   (4) Na bezplatnou obhajobu má právo osoba ekonomicky nesoběstačná v případech obhajoby přidělené soudem a v dalších případech stanovených zákonem.

   (5) Podrobnosti ke všem odstavcům tohoto článku stanoví zákon.

Odůvodnění článku: LZPS obdobné stanovuje v čl.37 odst.2 a čl.40 odst.3. I v tomto případě je těžiště změn v oblasti formulační a systematické. Z obsahových změn je vyjádřeno především bližší ústavní rozpracování nutné a bezplatné obhajoby zhruba v současných ústavních intencích, směřující především k zamezení restrikcí jednoduchým právem.

 

Čl.44

   (1) Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Obviněný má právo odepřít výpověď vždy.

   (2) Každý má právo být přítomen soudnímu řízení ve své věci, vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům a být soudem slyšen v každém bodu projednávané věci.

   (3) Obžalovaný má právo na závěrečnou řeč před vynesením rozsudku, která bez jeho souhlasu nemůže být přerušována a zkrácena na méně než 60 minut.

   (4) Podrobnosti ke všem odstavcům tohoto článku stanoví zákon.

Odůvodnění článku: Obsah prvních dvou odstavců uvádí LZPS v obdobném znění v čl.37 odst.1,čl.38odst.2, čl.40 odst.4, čímž jde tedy opět spíše o formulační a systematické změny. Obsahově nad rámec LZPS směřuje ústavně zakotvené právo obžalovaného na závěrečnou řeč a její garantovanou délku i v případě odklonu od její podstaty a smyslu.  Tím samozřejmě není vyloučeno případné uložení pořádkové pokuty za hrubě urážlivý projev ve vztahu k soudu aj., obviněný má však záruku, že nebude zbaven svého slova, tj. právem na nepřerušenou závěrečnou řeč není dotčena odpovědnost obžalovaného za její obsah, ale je pouze garantováno, že řeč nebude přerušena. 

                                                         

Čl.45

   (1) Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest či jinou újmu lze za něj uložit. O vině a trestu za trestné činy rozhoduje pouze soud.

   (2) Rozhodnutí soudu o udělení trestu odnětí svobody musí být zvažováno zvlášť citlivě a nesmí být uloženo, není-li vina obžalovaného zcela nepochybně prokázána.

   (3) Soud je povinen zajistit a kontrolovat dodržování opatření, která zamezí ohrožení zdraví, života nebo práv uvedených v čl.12 odst.1 odsouzeného k trestu odnětí svobody nebo vazebně stíhaného a v této souvislosti bezodkladně přezkoumávat jeho podněty.

   (4) Podrobnosti ke všem odstavcům tohoto článku stanoví zákon.

Odůvodnění článku: LZPS zná pouze obsah odstavce 1, kdy v podstatě totéž stanovuje v čl.39 a čl.40 odst.1. Nad rámec LZPS článek směřuje především proti dlouhodobému nadužívání trestu odnětí svobody v našem trestním právu, jenž výrazně přesahuje rozsah jeho ukládání v převážné většině států EU, přičemž jeho ukládání je mnohdy zcela formalistické a vzhledem k charakteristice odsouzených, míře jejich společenské nebezpečnosti a faktické podoby i veškerých důsledkům trestu odnětí svobody až kontraproduktivním a zcela popírajícím deklarovanou zásadu jeho užívání coby ultima ratio. Vzhledem k tomu, že v dimenzi jednoduchého práva náprava nepřichází (a nový trestní zákoník lze v tomto ohledu chápat především jako téměř zcela promarněnou příležitost), je velmi vhodné základní zásady vymezit již na ústavní úrovni (obdobně jako je tomu ze stejných důvodů aplikační hypertrofie u vazby. Odstavec 3 pak směřuje k zakotvení postupu směřujícího k potlačení nejhorších „vedlejších“ ingerencí spojených u nás s vězeňským prostředím a garancí podmínek trestu bez vedlejších negativních faktických průmětů do jeho výkonu. Činí tak intenzifikací zapojení soudů do jejich kontroly, jakož i založením specifického prostředku odsouzených či vazebně stíhaných, směřujících přímo k soudci. Obě tato ustanovení by tak měla přispět k ústavní konformizaci v současnosti z mnoha důvodů velmi problematického výkonu trestu odnětí svobody a vazby.

 

 

 

Čl.46

   (1) Každý je považován za nevinného, pokud nebyla jeho vina vyslovena pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu.

   (2) Nikdo nemůže být stíhán za čin, pro který byl již pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tím není dotčena možnost uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.

   (3) Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době spáchání činu, není-li pro pachatele příznivější užití zákona pozdějšího.

Odůvodnění článku: LZPS téměř identicky hovoří v čl.40 odst.2, 5 a 6. Odlišnosti návrhu spočívají pouze v systematickém řazení a formulaci.

                          

 

 

 

Hlava šestá – Závěrečná ustanovení

Čl.47

   Příslušníci bezpečnostních sil, ozbrojených sborů, soudci a státní zástupci mají vzhledem k povaze výkonu svých pracovních povinností a zájmu společnosti na jejich plnohodnotném a správném plnění omezena v rozsahu stanoveném zákonem práva uvedená v článcích 26 odst.2, 33 odst.1 a 36 odst.3.                                                        

Odůvodnění článku: LZPS omezení na personálním principu připouští v čl.44. Oproti LZPS je zde vyjádřeno několik změn. Především je zúžen počet práv, jež mají tyto speciální subjekty omezeny. Lze se domnívat, že není dostatečně odůvodněné omezovat především svobodu shromažďovací, petiční a odborovou, neboť je lze i při zachování ochrany hodnot ve veřejném zájmu bez obtíží zajistit, čímž k omezení daných práv chybí potřebná legitimita.  Právo na stávku je kromě tohoto článku omezeno konkrétně v čl.37 odst.3 návrhu (viz odůvodnění k čl.37 odst.3). Oproti LZPS naopak omezení v tomto společném ustanovení není pojato fakultativně, ale obligatorně, a s odkazem na rozsah stanovený zákonem, čímž je ústavní ochrana nepřerušení činností nutných k zajištění veřejného zájmu explicitně zajištěna a zároveň vymezen způsob určení těchto limit.

 

 

 

 

Čl.48

   (1) Je-li v Listině užíván pojem „stát“, míní se tím Česká republika, v textu též označována zkratkou ČR. Veškeré podmínky Listinou založené se vážou k orgánům, území či jiným prostorům, kde platí právní řád ČR.

   (2) Je-li v Listině užíván pojem „orgány veřejné moci“, míní se tím veškeré orgány státu, veřejnoprávní samosprávy a všechny další subjekty či instituce, které jsou nadány veřejnými pravomocemi.

   (3) Je-li v Listině užíván obrat „za podmínek stanovených zákonem“, míní se tím v případech, v rozsahu, v mezích a způsobem zákonem stanoveným.

   (4) Podrobnosti ke kterémukoliv ustanovení Listiny zákon stanovit může, není-li výslovně vyzván, že tak učinit musí. Stanovování podrobností nesmí měnit rozsah daných práv určených Listinou.

   (5) Pokud dosavadní právní předpisy používají pojmu „občan“, rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva Listinou přiznaná bez ohledu na státní občanství.

Odůvodnění článku: V tomto rozsahu výkladová ustanovení v LZPS chybějí, což lze považovat za nedostatek, vytvářející zbytečné nejasnosti a inkonsistentní výklady různých institutů, což je vzhledem k jejich významu zpochybněním potřebné ústavní jistoty.