Jdi na obsah Jdi na menu
 


Naše stanoviska - Josef Skála I.

Josef Skála: Hodokvas parazitních výsad

Vedoucí úloha nezanikla. Teď ji má parazitní lakota. V šedesátce zemí si užívá i daňový ráj. Sahají od Bermud a Baham až po Delaware nebo Švýcarsko – i několik států EU.Produktivita toho švindlu je dechberoucí. Jen sama Mossack Fonseca, načapaná Panama Papersoptimalizuje daně 300 000 zbohatlíků. Na 300 z nich je z ČR. Suma, zaparkovaná v těch rájích, přesáhla 30 000 000 000 dolarů. Rovná se skoro polovině ročního produktu planety. Rok co rok nabobtná o další tisíc miliard. Tolik nestojí celou EU ani zdravotní péče. Školské rozpočty zemí Unie jsou čtyřikrát menší. Půlka 30 000 000 000 USD říká pane – 90 tisícům zazobanců.

Čím nižší daňové sazby – haleká pravice a jejípresstituce – tím méně daňových úniků. Fakta tu říkanku drtí. V EU se průměr korporátní daně za posledních dvacet let snížil z 35 na 23 procenta. U nás – ze 45 na 19 procent. Seriál nedávných afér změnil jen techniky švindlu. Švýcarsko i Lucembursko sice sazby, blízké nule, už zrušily. Nahradily je však úlevami proinovativní firmy. V Lucembursku tak vyvoleníplatí – i 15 tisícin procenta. Tu zlodějskouinovaci zavedla vláda Jean-Claudea Junckera (1995-2013). Hned nato usedl do čela Evropské komise. Zločin bílých límečků umí jen nulovou přidanou hodnotu. Tím víc z něj profitují i země, kde je legální. Na lucemburském a švýcarském důchodu se podílí až z pětiny. Píše Thomas Piketty v Kapitálu v 21. století.   

V daňových rájích si hoví i řada firem, profitujících z českých hlav a rukou. Tomáš Michl líčí na www.byznysnoviny.cz pozoruhodnou kombinaci i v případě Českých radiokomunikací (ČRa). Jejich stoprocentní zahraniční majitel, operující údajně v 16 zemích a disponující aktivy za 69 miliard EUR, má sídlit na ostrově Guernsey, daňovém ráji první kategorie. Jeho český podnik je údajně v daňové ztrátě 270 miliard korun přesto, že rok co rok dosahuje tržeb ve výši dvou miliard, cca miliardy hrubého zisku a vyvádí 1,5 miliardy Kč do zahraničí. Kromě obsluhy bankovních úvěrů (ve výši 3 mld. Kč) má jít i o splátky »akcionářské půjčky« (4,6 mld. Kč), úročené 10 procenty ročně. Teď se však ČRa mají ucházet i o dotaci ve výši cca 600 milionů korun na výstavbu infrastruktury nového vysílacího standardu. Ten přitom, uvádí Michl, vytáhne z kapes českých domácností na pět miliard (na nové set-top boxy, ne-li i přijímače a antény). Na Michlova fakta, převzatá www.kscm.cz, reagovaly ČRa žádostí o opravu. Jimi navržený text však jádro Michlovy analýzy v podstatě ničím nekoriguje. Nabídnou-li nám ČRa věrohodná fakta v tomto směru, postavíme se k nim čelem.

ráj pro vyvolené, dotovaný ostatními, zmutoval i bankovní byznys. Za socialismu nesly peníze, uložené na roční termín, čtyři procenta – nezdaněná a při inflaci, co nestála za řeč. Dneska je fakticky znehodnocuje i většina spořicích účtů. Peněz se tiskne víc, než kdy dřív. Zvlášť od finanční krize z konce minulé dekády. Tisíce miliard USD emitoval jen americký Fed. Tisíce miliard eur – Evropská centrální banka. Pro ty, kdo na miliardách už sedí, jsou k mání za nulový úrok. Skupují za ně konkurenci, dostupnou pod cenou. Skoro dva biliony korun natiskla i ČNB. Válčila jimi proti vlastní měně. Smrtelníka si exekutor podá i za pár tisíc. Banky tak velké, že nesmí zkrachovat, svá mamutí manka znárodňují. Splácet je budou i příští generace. Kámen mudrců popsal Tomáš Spurný, šéf Moneta Money Bank.Žijeme v systému, kde kapitál musí vydělávat, prohlásil v Lidových novinách. Ti, kdo nám ho svěřili – akcionáři – chtějí, aby vydělával a my jim platili dividendy. Naše návratnost kapitálu za loňský rok je 15,3 procenta. A dividenda ten zisk o miliardu korun přesahuje(?!?).

Tu aroganci zlomí až demokracie, jež ovládne i existenční zdroje. Zdanit zisk tam, kde se rodí – a vrátit banky do veřejného vlastnictví – je akutní už tady a teď.

 

Josef Skála: Lesk a nástrahy Marshallova plánu

George Marshall vstoupil do dějin dvakrát. Poprvé za Roosevelta. V čele generálního štábu. Krátce po válce napsal i do Bílého domu: Pro naši zemi byl od počátku války rozhodujícím faktorem čas. Ten čas jsme získali díky hrdinskému odporu sovětského lidu. Sovětský svaz nám ten čas vykoupil svou krví a odvahou. O tom, že USA zachránila před válkou na jejich vlastním území hrdinná obrana sovětského a anglického lidu, není pochyb. Utrpět SSSR a Anglie v roce 1942 porážku, ocitli bychom se tváří nepříteli, ovládajícímu většinu světa.

Ty řádky už obdržel Harry Truman. Jejich autora jmenoval ministrem zahraničí. Marshallův plán, jímž vešel do análů podruhé, zveřejnil právě před 70 lety. Opřádají ho mrákoty. Zmámí jen hlediště, nepolíbené fakty. Ta směrodatná připomeňme aspoň letmo.

Appeasement nebyl naivním úletem. Byl to zákeřný podraz. V Hitlera vkládal třídní naděje. Stály mu i za mnichovanské zrady. Blitzkrieg to křivákům vrátil s úroky. Wehrmacht se prošel Evropou jako nůž máslem. Od Varšavy po Atlantik - za deset měsíců. Bestii zlámal vaz až Sovětský svaz. Zaplatil za to 27 miliony životů. Troskami 1710 měst a 70 000 vesnic, 32 000 průmyslových a sta tisíc zemědělských závodů.

Americký kapitál na válce pohádkově vydělal. Moskvě uťal pomoc hned po ní. Oproti té, již poskytl Londýnu, činila zhruba třetinu. Zemi, jež Ameriku zachránila před válkou na jejím územívíc než kdo jiný, ji vyúčtoval nadoraz. Moskva ji splácela desítky let. Tváří v tvář studené válce, rozpoutané pár dní po osvobození. Do Hitlerových škrpálů lezly už její první plány. S tím pod názvem Nemyslitelné (Unthinkable) vyrukoval Churchill. Přepadnout sovětského spojence chtěl už 1. července 1945. Po boku divizí wehrmachtu, držených v plné polní. Narazil s tím už u britské generality.

Libido americké elity odtajnila Trumanova doktrína. Plán globální hegemonie USA deklarovala už 12. března 1947. Bičem byl jaderný monopol. Truman jím harašil už na Postupimské konferenci. Došlo však na slova Kominterny. Rozpoutá-li světový kapitál novou světovou válku - varovala ho už dlouho před ní - na jejích rozvalinách se nedopočítá řady svých vlád. Zopakovat versaillský diktát bylo riskantní. Doba si žádala i pikslu cukru. Rodiště Marshallova plánu propátral americký historik John Lewis Gaddis. Washington – dokládá v knize Studená válka - se ruské vojenské hrozby nebál. Tím víc ho děsilonebezpečí, že hlad, bída a zoufalství přivedou Evropany k tomu, že si do čela svých vlád zvolí komunisty.

O pomoc musely žádat samy evropské vlády. Z 26 miliard dolarů, o něž si řekly, jim Washington seškrtal polovinu. Embargo na pomoc Sovětskému svazu sice nakonec nezaznělo (ač se i to se napřed zvažovalo). Už Marshallův projev však vzkazoval, že vlády, politické strany skupiny, které se snaží z lidské nouze těžit politicky, narazí na odpor Spojených států. Co se tím mínilo, zažila Francie i Itálie už o měsíc dřív. Komunisté tu museli z vlády - a jasný vzkaz, že klidně nasadí i vojenskou sílu, jim vyslal ministr obrany USA James Forrestal.  

Čínská Hedvábná stezka, všiml si i Miloš Zeman, je mnohem větším projektem. Žádné politické podmínky si neklade. Marshallův plán si diktoval hned tři. Financoval hlavně americké dodávky. Trval na zrušení všeho, co stálo v cestě americké expanzi. Její kořistí, dostupnou po válce hluboko po cenou, se stalo rodinné stříbro desítek zemí. Výnos, převyšující tu investici o celé řády, generují dodnes.

Krajně omezenou suverenitu si vynutila i v politickém smyslu. Pod dozorem americkýchslužeb – v čele s Allenem Dullesem – se rodily i předstupně Evropské unie. To hlavní odhalil americký historik I. A. Hirschmann. Plán evropské pomoci a rekonstrukce – napsal už před lety – měnil západní Evropu ve frontovou linii války s Východem.

Naše země si to odepřela. Do koalice ochotných proti zemi, jíž vděčí za záchranu před genocidou, se hrne až teď. Až coby kolonie cizího kapitálu po sametovém švindlu. Mindrák z toho, jak se rozhodla před 70 lety, má jen fanatik s IQ tykve.

 

Josef Skála: Vynálezy a doznání »Zbiga Velikého«

V originálu je to rým. Big Zbig se tou přezdívkou pyšnil. V sobotu Zbigniew Brzezinski zemřel. Napřesrok by se dožil devadesátky. Zrcadlem doby je už svým rodokmenem. Vede do rodiny polského diplomata. Vyslance polské totalitní pravice. Zbrojila k válce po Hitlerově boku. Polská pravice mívá idiotské plány. První blitzkrieg zmasakroval právě její zemi. Brzezinští emigrovali do Ameriky. Zbig Veliký tu udělal kariéru. Šéfem Výzkumného ústavu pro otázky komunismu – při newyorské Columbia University – se stal už v třiatřiceti. Antikomunismu, kříženému s rusofobií, upsal duši nadosmrti.

Napřed strašáky o totalitě. Tak primitivně, jakopravdoláska, je nepsal ani v 50. letech. Sázka na jaderné vydírání si vylámala tesáky. Slovo dostala diplomacie objetíEroze socialismu a pokrokových hnutí zevnitřZbig Veliký vymyslel tři vynálezy zkázy. Jeden  už v knize Sovětský blok: jednota a rozpor ze 60. let. Je o sázce nanacionalistické ambice, podněcované v politických špičkách. Další dva nahuckal – z pozice  poradce pro státní bezpečnost (national security) – Jimmymu Carterovi. Prvým byl humbuk kolem lidských práv. Tu rukavici to chtělo zvednout – a omlátit demagogům o rypák. Nestalo se. Deviza pokroku spadla do klína jeho popravčí četě.

Právě Zbig přiměl Cartera i k podpoře verbeže, z níž se vylouply al-Kájda a Islámský stát. Tehdy to byla horda groteskních hadrníků. Washington do nich nasypal miliardy i špičkové zbraně. A vycepoval z nich gerilu proti vládě, nadílejícílidská práva Afghánistánu. Pravý cíl mířil dál. K zásahu na pomoc Kábulu provokoval Moskvu. Zbig se tím pochlubil krátce po její intervenci. Čím skončila, se už ví. Hecovat teror je riskantní. Vrací se jako bumerang. Vraždí i tam, kde našel sponzora. Tak jako když si piplal Hitlera.

Tím pikantnější jsou Brzezinského doznání. Dozrál k nim až nad troskami toho, čemu zasvětil své vzdělání. Řadu z nich tepe už v knize Druhá šance z roku 2007. Je o debakluamerického století, zpackaného za Billa Clintona a Bushe juniora. Tolik antiamerikanismu, jako ti dva – hřímá tu vezír jejich předchůdců – se nepovedlo roznítit ještě nikomu. O tom, jak tristně dopadá i druhá šance, je Brzezinského poslední kniha – Strategická vize: Amerika a krize globální moci (2012). Hemží se kritikou nepřiměřeného podílu HDP, spotřebovávaného plány vojenského soupeření. A také klopýtající ekonomiky a kvality života společnosti, provázených cynickou necitelností vládnoucích vrstev vůči rostoucím sociálním rozdílům. Varuje před ve finále neudržitelným dluhem, který je časovanou bombou ochromující Ameriku i celou světovou ekonomiku. Burcuje proti lehkomyslnosti amerických investičních bank a korporací. Jejich morálnímu hazardu, budícímu rozhořčení doma a podlamujícímu appeal Ameriky v zahraničí. Dnešní USA, píše, stojí v čele světového žebříčku příjmové a majetkové nerovnosti. To vše má na svědomí úbytě amerického snu – a degraduje přitažlivost amerického systému pro okolní svět. A bije tak do očí i alarmující podobností mezi Sovětským svazem v letech těsně před jeho pádem a Amerikou na prahu 21. století.

Zbig Veliký tu hledí skepticky i do budoucnosti. Pokud se Amerika svých neduhů rychle nezbaví – alarmuje v politické závěti – čeká ji už jen jeden ze tří scénářůRychlý a historicky drastický kolaps je prý sice méně pravděpodobný (jen ale za podmínky zásadní korekce vnitřní i zahraniční politiky). Pramálo radosti však budí i scénáře postupného úpadku. I když USA zredukují vysoké náklady a bolestná rizika své zahraniční politiky(osamělého intervencionismu), prohlubující se vnitřní stagnace bude i nadále ohrožovat její globální možnosti, podkopávat důvěryhodnost mezinárodních závazků USA – a tím ipodněcovat jiné mocnosti, aby podnikaly stále naléhavější kroky k zajištění své finanční stability i národní bezpečnosti. Amerika se však také může vzpamatovávat doma a selhávat v zahraničí. Ani s tím si však nevystačí, pokud se nepřestane vybíjet v osamělých a vysilujících taženích proti rostoucímu počtu nepřátel (zčásti vytvářených jí samotnou). I to s arogantní svévolí, s níž se Amerika prohlásila za majitele 21. století, může skoncovat už kolem roku 2025.

Nejsou to skvostná doznání? Politická korektnost nám je tutlá. Kdo její šidítka nedudlá, ten si závěť Zbiga Velikého vychutná. S labužnickým gustem.

 

Josef Skála: O čem je a není »neziskové« politikaření

Bývala to magická slova. Staniol reforem - či obrany lidských práv - dokázal prodat skoro cokoli. Kukuč derviše mívalo i vše, co lidé vnímají jako neziskové dobrodiní. Ty doby se už nevrátí. Zklamání křivdí i centrům skutečné charity. Bezpočtu spolků a sdružení, zaskakujících za stále děravější veřejné služby.

Pověst jim kazí ty, co strkají nos do politiky. Práčata cizích sponzorů, inscenujících různá darebáctví. Byly už inventářem barevných revolucí. Tedy demokracie na export, nadílející zvůli a chaos, civilizační degeneraci i potoky krve. Teď se však hromadí i jiné důkazy. Řadaneziskovek má prsty za kulisami uprchlické vlny.

Minulý týden načapali in flagranti i německou Sea Watch. Na pět set běženců, zadržených libyjskou pobřežní stráží, chtěla propašovat do Itálie. A to i navzdory instrukci italských úřadů, dohlížejících na námořní trasu mezi oběma zeměmi. Loni jí do Itálie proniklo na 180 tisíc běženců. Plných 26 procent z nich – plavidlyneziskových organizací. Letos se migrantů toutéž trasou čeká ještě mnohem víc. Mezinárodní organizace to odhadují na 800 tisíc.

Jsou otázky, jimž hrozíval cejch nevychovanosti. Ba xenofobie a jiných zvráceností. Teď už je kladou i špičky italské justice. Například Carmelo Zuccara, vrchní prokurátor Katánie, jednoho z hlavních uprchlických terminálů z Afriky. Ani jemu totiž nejde do hlavy, kde bere charitativní MOAS, registrovaná na Maltě, na své záchranné operace půl miliónu EUR měsíčně. A odkud ví tak přesně, kde že se právě nacházejí plavidla s uprchlíky, jež promptně »zachraňuje« už u libyjských břehů, aby je dovezla až do Itálie. Podobné hlasy zní i ze štábů protipašerácké operace EU a její pohraniční agentury Frontex.

Migrační vlna ukájí i docela zištné libido. Balíkuje se na ní spousta penzionů a ubytoven. Platby od eráru je zbavují i tržních rizik. Kasu za statisíce imigrantů plní i soukromým pojišťovnám. Vedle kšeftu převaděčských gangů je to však jen ochotnické divadlo. Několik tisíc EUR za osobu je tu běžné pravidlo. Počátkem týdne to dovedl ještě dál skandál, který otřásl Kalábrií. Přesněji rozsáhlá policejní razie v uprchlickém táboře Isola Capo Rizzuto. Ukázalo se totiž, že největší z těchto kalábrijských center je podnikem ´Ndranghety, zdejší odnože mafie. Ze 103 miliónů EUR, které inkasovalo z fondů Evropské unie, uvízla za nehty mafie víc než třetina. Za mřížemi skončili i šéfové katolické charity. Mafie je pásla jako své bílé koně. Ten samý klan tuneloval i hlavní středisko pro uprchlíky na ostrově Lampedusa. Většina z nich přistává v Itálii právě tu.

»Neziskové« politikaření kvete i v naší zemi. Internetem kolují videa z mateřských škol, pěstujících v capartech lásku k Alláhovi. Jde-li snad o zlovolný podvrh, k čemu pakCentrum proti terorismu a hybridním hrozbám, přifařené přímo k Ministerstvu vnitra? Z jakého masa a krve jsou Evropské hodnoty – a růženec jiných podobných spolků – se však ví přesně. Malují na zeď čerty ruské propagandy, co nám prý chce zmanipulovat i volby. Coby ďábelská konspirace, kterou si pokoutně platí sám Kreml a jeho tajné služby. Decibelů spousty, po důkazech však ni vidu ani slechu.

Korunu všemu nasadil sám premiér. Ve čtvrtek na mezinárodní konferenci Stratcom Summit 2017. V budově ministerstva vnitra ji pořádal myšlenkový tank Evropské hodnoty. Česká republika, pravil tu Sobotka, sponzoruje »nezávislá ruskojazyčná média«, která prý srdnatě »čelí propagandě a dezinformacím«. Už teď prý víc než 10 miliony ročně – a »vzhledem k důležitosti projektu« ta suma dál poroste. Svatozář dobrodiní, poskytovaného zadarmo, mu tak už nikdo nevrátí. Jde však o peníze z našich daní, a ne premiérovy prkenice. Takže je namístě trvat hned na několika otázkách: Co je to za média? Kde k nim premiér přišel? Jak moc jsou nezávislá na těch, kdo mu je dohodili? Nakolik nezávislí jsou oni sami? Šíří snad v ruštině opravdu nepředpojaté zpravodajství? Anebo propagandu jako řemen, placenou teď už i českým erárem?

 

Josef Skála: Mementa tureckého »hlasu lidu«

Turecké referendum vysílá jasnou zprávu. Naduté presstituci rozkopává bábovičky. Ta kličkuje a mlží. Tak lacino se vylhat nesmí. Referendum věští nebezpečný zvrat. Na solar přitom bere i jiné říkanky. Včetně té o konci dějin. Čili o euroamerické civilizaci, po níž se natěšeně opičí i celý okolní svět. Partaje, nálepkované jako antisystémové, už berou útokem i Evropu a Ameriku. Erdogan boří i sekulární stát. Autokracii nastoluje s Koránem pod paží.

Neplatných hlasovacích lístků bylo dvakrát víc, bez nich by to asi prohrál. K jinak smýšlejícím, vyhozeným z práce, přibylo dalších sto tisíc. Jiných padesát tisíc skončilo za mřížemi. Většina barevných revolucí startovala vzpourou proti volebním výsledkům. Nehodily se do krámu. Vítězům se žádný švindl neprokázal. Přesto je stihl teror státních převratů – ihumanitárních náletů. Erdoganovi nehrozí jedno ani druhé. Liberální svatoušci mu tisknou bianko šek.

Před referendem je přitom urážel. Do řady s Hitlerem stavěl i německou kancléřku. Reakce byla bezpohlavně mdlá. O sankcích nepadla ani zmínka. Těmi se neskrblí proti státníkům a zemím, kteří se k urážkám nesníží – a steroristy kříží kordy. Jak s fanatiky, zaštiťujícími se islámem, tak s ukrajinskými eskadrami smrti, pyšnými na Hitlerovy pohůnky. Filmová Angelikato se sultánem uměla. Angela z roku 2017 jí nesahá ani po kotníky. Proč asi?

Klíčem k tajemství je i migrační vlna. Mstí se za imperiální globalizaci – a export demokracie ostrou municí. Do Evropy však startovala právě z Turecka. Syřané a Iráčané v ní byli v menšině. Erdogan si do internačních táborů navozil masu, posbíranou až z Afriky a Pákistánu. V té části Sýrie, na niž si brousil zuby – v naději na bezletovou zónu USA a NATO – měla nahradit původní populaci. Řecké ostrovy byly až cílem Plánu B, když ten původní zkrachoval. Miliardy, sypané z EU do Erdogana, nejsou humanitární pomocí. Je to výpalné. Vyděrač za ně Evropě vyhrožuje, že migrační vlnu obnoví, kdy si zamane.

Z iluzí budí i jiná statistika. Pro Erdoganovu ústavní reformu hlasovalo 63 procent turecké menšiny v Německu, přes 70 procent ve Francii i Holandsku a 77 procent v Belgii – oproti 26 procentům v Rusku či 21 v Británii. Právě z menšiny, která se v Evropě už stačila usadit, se rekrutuje i většina teroristických vrahů. Bláboly multikulturalismu dostávají ránu z milosti.

Referendum živí i otazníky, visící nad loňským státním převratem. Zkrachoval v prvních hodinách. Prsty si přitom smočily – tvrdí sám Erdogan - i americké služby. Převratů mají na hrbu tucty. Jinde je zvládli levou zadní. Tady předvedli ochotnické divadlo. Komu to zahrálo do noty, se už ví. Na souhru náhod věří jen trouba.

Chaos se Střednímu východu i Africe exportuje už roky. Migrační vlna ho importuje do Evropy. Pro pašeráky teroru je to hvězdná hodina. Mínit to, co má ve štítu, NATO vážně, na území Islámského státu neproklouzne ani myš. Proudí tam tisíce hrdlořezů – i zbraní a tuny munice. Evropské elity nápravu nežádají. Hrbí se před tureckým autokratem. Výpalnéškrtají z fondů pro sociálně zranitelné. Tolik samohany tu nebylo ani za Angeliky a sultána.

Turecké referendum vynáší jasný verdikt. Hlavně na téma bezpečnostních záruk, v nichž prý za NATO není náhrady. Dá se ta dětinská fráze brát vážně i teď? Za situace, kdy právě války NATO ohrožují i Evropu, chátra masakrující Sýrii má průchoďák přes členský stát paktu – a kápo jeho jižního křídla nás vydírá? A co Evropská unie, jež tomu poníženě asistuje? Sluší se dělat užitečného idiota idylkám, že se teď začne kát, naslouchat občanům a demokratizovat?

Mlčící většina čeká na jasnou zprávu. O tom, jak rozdají karty letošní volby, rozhodne zásadní měrou.        

 

Josef Skála: Hodlá muž vědy pohřbít své renomé?

S otázkou, co soudím o kandidatuře profesora Drahoše, mne média dostihla už několikrát. Někdy i s dodatkem, dá-li se její podpora čekat od KSČM. Ta má diskusi na téma prezidentské volby teprve před sebou. Sdílel jsem proto jen ryze osobní dojem, že Drahoš je zatím jediný nápad, jímž se averze k Miloši Zemanovi nezesměšní.

Od počátku však kladu i otázky: Má na dostatečnou podporu veřejnosti šanci muž, který obstál ve vědě, testem politiky však neměl jak projít? Bude s to promluvit z duše plebejské většiny? Jak si vysvětlit neskrývané sympatie, jež k jeho kandidatuře dává najevo katolická hierarchie? Budou jeho kampaň financovat i výnosy z donebevolající křivdy, jíž se na deseti miliónech dopustily »církevní restituce«? Stojí muž vědy o podporu pravice, krucifixu a sponzorů kdejaké »barevné revoluce«? Hodlá tím ohrozit své renomé, získané na docela jiném poli?

V sobotu dal profesor Drahoš rozhovor Právu. Mozaiku, již dosud halila mlha, doplnil hned o několik prvků. Tady jsou aspoň ty nejdůležitější. »Byl byste jako hlava státu pro, nebo proti zrušení protiruských sankcí?« táže se Právo. Profesor říká: »Jsem přesvědčen, že zavedení sankcí bylo správné. Ti, kteří je zavedli, by měli posoudit, zda se něco změnilo a zda Rusko splňuje podmínky pro jejich zrušení.« A co konečně »posoudit« hodokvas kleptomanie a válku proti vlastním lidem, které si dopřává »proevropský« režim v Kyjevě? Nejsou snad pilířem jeho »legalizace« právě »protiruské sankce«, poškozující i české výrobce a zaměstnance?

Právo nabízí i pomocnou ruku: »Oč jsou komunisté méně demokratičtí než například ANO, hnutí či strana jednoho muže, který se ani netají tím, že by okleštil parlament?« Profesorovi však »vadí, že se KSČM dostatečně a důrazně nedistancovala od některých věcí«. To prý»možná někomu, kdo je narozen po roce 1989, nevadí, ale mně ano«. KSČM sice, říká,»respektuji jako parlamentní stranu«, avšak v »současné chvíli bych vládu s její účastí nejmenoval«. A v roce 2021, pokud by to záviselo na něm, jen »jestli se uvnitř KSČM něco nestane, nezmění se jejich názory na řadu věcí«.

To hlavní závěrem. »V minulých dnech,« ptá se Právo, »projel Českem konvoj NATO. Souhlasil byste s působením sil NATO v ČR v rámci podpory východních členů aliance tak jako v Polsku?« Profesor Drahoš: »Nedovedu si českou bezpečnost představit bez zajištění naším členstvím v NATO. Je tam navíc náš člověk, pan generál Pavel, takže pokud by vedení NATO dospělo k názoru, že tady mají být umístěna vojska, pak bych o tom jako prezident vážně přemýšlel. Důvod zatím není, ale dovedu si představit, že by mohl nastat.«

»Fakta jsou věc neoblomná,« praví staré anglické přísloví. Kdo jiný, než právě muž vědy, by je měl respektovat víc? KSČM ztělesňuje jediný z vlivných politických proudů, který se k tomu, co se jeho jménem stát nemělo – ač proti kruté a zákeřné přesilovce - staví čelem. Ty ostatní se ne a ne omluvit ani za spoluvinu na loupeži za bílého dne, ba ani na brutálních válkách. Obojí běželo a běží i před očima těch, kdo brali rozum až v posledním čtvrt století. Pokud jde o »důvod« k »umístění vojsk NATO v Česku«, hrozí jen jeden jediný. V podobě stejně prolhaného žvástu, jako že Irák sedí na hromadách jaderných zbraní – a Bašár Asad »vraždí chemickými zbraněmi vlastní lidi«. Je snad jen »fake news« z muničáků »hybridních válečníků« i to, že metropolemi »východních členů aliance« mašírují rok co rok veteráni SS – pod bdělou ochranou tamních represívních složek? Že jsou tu upřena občanská práva právě etniku, které se o porážku nacismu zasloužilo ze všech nejvíc?

To, co na voliče straží profesor, na ně nezkoušel ani knížepán s čírem. Odpověď na dotazy médií je jako na dlani.

 

Josef Skála: »Ztráta důvěry v kapitalismus« jako výzva

Stal se malý zázrak. Nad sjezdem ČSSD rozjímá i filozof. Bere to po lopatě. Sociální demokracie, píše profesor Václav Bělohradský v Právu, přispěla ve 20. ´století extrémů´ v rozhodující míře k obnově ztracené důvěry v kapitalismus. V neoblomném přesvědčení, že socialismus není antikapitalismus (?!?). Že je to reforma kapitalismu, jejímž cílem je využití efektivity trhu k realizaci ‚civilizačních statků‘. Tedy občanských, sociálních, kulturních a existenciálních práv. Profesor je má za samovolné dovršení revolučního pojmu občanství (?!?).

Teď se však, doznává s očividnou nevolí, ta mrákota sype jako domek z karet: Globalizace poválečné dílo obnovy důvěry v demokratický kapitalismus rozmetala. Hlavně svým tlakem na flexibilitu pracovního trhu a prekarizaci práce. Ta tam je tak celá tradiční korelace mezi růstem produktivity a mezd. Obojí vede ke dvojí ztrátě důvěry občanů. Víry v možnost úspěšně se integrovat výkonem svého povolání. I v samotnou národní svrchovanost. Nebkapitál státy tuneluje, dělá si z nich svou ochranku.

Levice, která se neprodala, hledá alternativy. Profesor křísí mumie: Jak může reformní levice obnovit důvěru v kapitalismus v podmínkách globalizace? On sám nabízí jen profláknuté inspirace. Teď to chce, píše, rozsáhlé koalice sociálnědemokratických stran s antisystémovými hnutími. Obrousit jejichantipolitické a antiinstituční hroty. Atransformovat patos jejich populismu v politickýprojekt reformy institucí.

Habaďůra je to prastará. Tím »originálnější« si žádá lákadla. Odvahu sešrotovat beznadějně zrezavělé pojmy. A podstrčit zkoprnělému publiku sci-fi, opojnější než koňská dávka marjánky. Vitrínou té, již na ně straží filozof, je - taxislužba Uber. Coby prý vlaštovkanevyhnutelné uberizace společnosti. Zbrusunové éry, v níž prý trhy nahradí sítě. A jejichuživatelé budou mezi sebou směňovat přístup ke službám, věcem a zážitkům namísto vlastněných věcí. Takže samotné vlastnictví bude marginalizováno.

Zdravé smysly to tak nevidí. Globální kapitál roste mnohem rychleji než produkt světové ekonomiky. Osm zazobanců toho vlastní víc než chudší polovina planety. Horní patra blahobytu dolují parazitní rentu. Rizika i náklady rozepisují podhradí. Pracující chudoba bují i napříč »euroamerickou civilizací«. Sdílet lze pouze to, co kdo má kdo ve svém vlastnictví. Paris Hilton sdílí své služby, věci a zážitky jen se sobě rovnými týpky. Ten faraónský hodokvas střeží kordóny ochranky. Pracující chudoba sdílí jen to málo, co na ni zbylo. Mnohdy jen zrezavělé škopky, v nichž za svou dřinou vandruje.

Hnutí, co končí populistickým patosem, jsou antisystémová právě jen tou pózou. Doinstitucí se dají zapřáhnout levou zadní. Zářným příkladem je většina »osmašedesátníků«. Solana, Barroso či Joschka Fischer jsou z tohoto vrhu. Pak bourali reformy, k nimž Západ přiměla až výzva Východu. A veleli válkám za »změnu režimu«. Tak špinavou práci by nebral ani ten, koho to zamlada táhlo do kostela. Tu dezerci jistí dvojče cukru a biče. Korupce nehoráznou gáží – a »hříchy mládí«, za něž je systém drží pod krkem.

Tím víc to teď rodí hnutí, antisystémových doopravdy. Umí i originální veřejné protesty. Proti politice NATO i asociálnímu darebáctví. O to nápaditěji boří monopol lži. Ten »samizdat« už žádné »ministerstvo pravdy« nezlomí. »Levicí« na baterky pohrdá. Spojence má jen v řadách nepančované levice. Budovat ty koalice je nejvyšší čas.

Ztracená důvěra v kapitalismus? Co jiného jde víc naproti právě nám? Systém obrůstá novotvary, s nimiž si neví rady. Na jeho vlastní půdě už řešení, trvale udržitelná, natož humánní, nevychází ani kupeckým počtům. Lidé to cítí »šestým smyslem« Ten instinkt si zaslouží argumentační podporu. Následky privatizační zpátečky už tepe i kdejaký pravicový tlučhuba. Dřív jsme to byli jen my. Teď hrozí, že se ztratíme v jeho stínu. Tím víc to chce celou pravdu o tom, co systém už ani neumí. Ne snad optikou starých brožurek, ale těch, komu ubližuje dnes. Hesly a požadavky, které to panorama co možná zpřehlední. Cokoli menšího odevzdá voliče mucholapkám populismu.

 

Josef Skála: Kulatiny panovačné doktríny

Roosevelt stál o korektní vztahy s Moskvou i po válce. Zemřel však 12. dubna 1945. Střet o to, co bude pak, prohrál už v létě 1944. Stranický konvent, nominující tandem do boje o Bílý dům, se konal krátce po vylodění v Normandii. Vrchního velitele zaměstnalo nadoraz. Zhoršoval se i jeho zdravotní stav. Samotný konvent proto vynechal. On sám tu prošel hladce. Henry Wallace, jeho politické alter ego, však už ne.  Kandidátem na viceprezidenta byl zvolen Harry Truman.

Pod světla ramp vstoupil příznačně. »Uvidíme-li, že vyhrává Německo,« nechal se slyšet koncem června 1941, »budeme pomáhat Rusku, bude-li ovšem vyhrávat Rusko, musíme pomáhat Německu, aby se co možná pobily navzájem.« Teď se ta etika smečky hyen stěhovala do Oválné pracovny. Boj o ni vyhrál Roosevelt. Už po čtvrté. Zemřel pět měsíců poté. Plody sklízeli jeho odpůrci. Sázka na Rooseveltovu brzkou smrt jim vyšla v pravou chvíli. Právě na křižovatce rozhodující, kudy svět zamíří po válce.

Nacismu zlomil vaz hlavně Sovětský svaz. Čekal ho za to kolosální podraz. Už od prvých poválečných dní. »Trumanova doktrína«,vyhlášená právě před 70 lety, se stala jeho náboženstvím. Byl to manifest globálního policajta. Manuál »změny režimů«, neštítící se žádného darebáctví. Tlachal o »obraně svobody«. Sponzoroval totalitní teror. Pokusným králíkem bylo hlavně Řecko. Tady se Hitlerovi postavil odboj, mající jen málo srovnání. Komunisté byli jeho duší. Tím lépe měli našlápnuto i po osvobození. Zvrátit to mohla jen občanská válka. »Liberál« Churchill ji podpořil i vojensky. Británii však válka zadlužila po uši. Washington na ní parádně vydělal. Tím snáz se stal i globálním pasákem kontrarevolucí. U Churchilla, zatrpklého doma v opoziční lavici, si objednal inkviziční monstranci. Bubáka »železné opony«, jímž vyrukoval v americkém Fultonu už v březnu 1946. Opsal ho z nacistického listu Das Reich. Z 23. února 1945.

Hegemonii nad západní polokoulí hlásala už Monroeova doktrína. Ta Trumanova ji – pod heslem »zadržování komunismu« - rozšířila na celý svět. Chapadla NATO, CENTO, SEATO, ANZUS i dalších vojenských paktů – a stovek vojenských základen USA - sevřela i regiony, kde se žádný revoluční zvrat nerýsoval. Dotčeným zemím oktrojoval i »pomoc proti vnitřnímu nepříteli«. A s nimi i desítky státních převratů a brutálních válek. Třídní boj jako řemen vyhlásil i vnitropoliticky. Hegemonie USA nemá šanci, napsal James Burnham v knize Boj o svět už z roku 1947, »nebude-li komunismus redukován do bezvýznamnosti v USA« (»postaven mimo zákon a potlačen«). Perzekuce za »neamerickou činnost«postihla i stovky osobností umění a vědy. Elektrickému křeslu neunikla ani Julie Rosenbergová a její muž.

»Trumanova doktrína byla faktickým vyhlášením války,« píše americký historik D. F. Fleming v knize Studená válka. »USA si jí nárokovaly roli protikomunistického policajta«. Truman »uzavřel holport s reakcí napříč celým světem«. Lidem, kteří o »žádný nový konflikt nestáli, vyslal signál, že je tu znovu globální střet«. A »inicioval tak zvrat od časů po válce na práh nového konfliktu«.

Právě to hrozí i teď. Prolhané tirády i zbraně však haraší proti zemím, jež vzala privatizační sarančata útokem už před čtvrt stoletím. Tím beztrestněji se vraždí i tam, kde by to dřív nešlo. Tím přehlednější je hráz, již tomu stavěl právě »komunismus«. Tím ubožejší je vřískot dutých hlav, jež velké pravdy XX. století mrzačí k nepoznání.

 

Josef Skála: »Posun doleva« a naše šance

Sjezd ČSSD spustil vodopád komentářů. Řada z nich jen planě plácá. Jaroslav Plesl šéfuje MF Dnes. Jeho postřehy stojí za pozornost. Poutají ji už titulkem – »Sobotka v Nečasových botách«. Upoutávkami o to víc: »Sociální demokraté jsou na tom jako ODS v roce 2010. Mohli se vyhnout průšvihu, ale neudělali to. ČSSD na sjezdu promarnila poslední šanci, jak zastavit svůj pád. Očistná kúra přijde až po podzimních volbách.«

Podobnost s Nečasem, než spáchal střemhlavý pád, spatřuje v pupeční šňůře s »ČEZ partou«. A také s »kauzou OKD«. Delegáti sjezdu, píše, je »mohli jednoduše smést ze stolu, ale rozhodli se vydat cestou, kterou sedm let kráčela ODS«. Pokud si totiž »myslí, že je spasí zničehonic z prstu vycucaný volební program á la KSČM, tak se šeredně mýlí. Politiku dělají lidé a Bohuslav Sobotka ji dělá už dost dlouho na to, aby potenciální voliči ČSSD věděli, s kým mají tu čest. Dobře vědí, že Sobotka je ochoten udělat a říct cokoli, jen aby se udržel ve funkci. Sám žádné názory nemá, ty mu dodávají jeho nejlepší přátelé, ať už se jmenují jakkoli a ve skutečnosti pracují pro kohokoli jiného než pro Sobotku. Účet za tuto nečinnost obdrží ČSSD ve volbách…«

Plesl vidí svět zprava. Tuctový šmok to však není. Racionální jádro má i jeho poslední varování. Netýká se jen propasti mezi sliby a skutky. »Přátelé ČEZ party« jsou v ní premianti. Schizofrenií trpí i to, nač vábí voliče. Lukáš Jelínek to má z prvé ruky. Je z Masarykovy demokratické akademie, »myšlenkového tanku« ČSSD. Kam až má namířeno – a čeho se děsí jako čert kříže – popsal v Právu už před sjezdem: Protože v »marketingu ČSSD babišovce neporazí«, musí »nabídnout zboží, u něhož nehrozí, že ministr financí s odstupem času řekne: To chceme i my!« Tedy návrhy a hesla, která si budou »pozorně všímat nástrah číhajících na nízko a středně příjmové voliče, seniory či rodiny s dětmi«. Musí to sice být»posun doleva«, ne ovšem za cenu, že si»vykoleduje nálepky jako socialistický, státně dirigistický, antitržní«. Natož podezření, že vyznává »národoveckou mantru« (třeba už tím, že by žádal »zpřísnění azylové politiky«).

Panická hrůza z »nálepek« je špatný rádce. »Posun doleva« mrzačí víc než kdy dřív. Téma »pořádku«, co třeba zjednat po privatizačním svinčíku, si už pachtuje – miliardářův fanklub. Co roky razíme jen my – za cenu nálepek »extremismu« – by si teď ráda privatizovala parta, co už dávno není ani »reformní«. To procesí přichází s »křížkem po funuse«.

»Posunuly« se totiž samy poměry a nálady. Hlad po změně k lepšímu, a ne dalšímu švindlu v pořadí. Na hřišti, vykolíkovaném »elitami« mamonu a moci, je to kvadratura kruhu. Tady ji slíbí jen »užitečný idiot«. Pro smích byl od počátku. Teď mu hrozí i »účet ve volbách«. Tím větší šanci nabízí levici, která se »nálepek« neděsí. A obrátí je proti těm, kdo jimi nasazují náhubek. Znectí je za »státní dirigismus« v parazitním zájmu. Za to, co nasliboval a neplní. I za to, co už ani neumí. Tím rozhodněji to bude žádat sama. Ví, že to není planý sen. Je »socialistická«. Taková témata nemá kdo ukrást. V letošních volbách budou bodovat právě ta. Jen tak lze porazit na hlavu dinosaury i nové mucholapky. A vyhrát i tam, kde to vzdává Lidový dům.

 

Josef Skála: Bezvýchodná past, zdrcující obžaloba

Sebevražd v existenční pasti, do níž umí lidi vhánět postkomunismus, už bylo víc. Ta poslední, k níž došlo v Napajedlech, však nemá obdoby. Život si vzal pan Jaroslav Janota. Důvody popsal v blogu na iDnes. Příčiny tragédie šetří policie. Část fakt je nesporná. Ta druhá se teprve prověřuje. Bere-li si kdo život, proč by měl lhát? Závěť Jaroslava Janoty nahání husí kůži.

Loni 16. ledna ho krátce poté, co usnul po noční směně, »probudil zvláštní zvuk«. Pak»jsem uslyšel kroky a hlasy nejméně dvou osob, které se pohybovaly v předsíni mého bytu« (a »pokoušely se násilím dostat do mého pokoje«). Nato i »zvuk připomínající nabíjení dlouhé zbraně«. Sám proto - v »panickém strachu o život« – vytáhl legálně drženou zbraň (browning 6,35 starý 70 let) a »rozhodl se pro varovný výstřel«. Pálil »přes dveře pokoje«. A podle vlastních slov i jiným směrem, než odkud slyšel vetřelce vnikat do svého soukromí.

Byli to exekutoři. To ovšem zjistil až z papíru, přilepeného na vchodových dveřích. Krátce nato ho zatkla policie. Státní zástupce ho obžaloval z »vraždy ve stadiu pokusu«. Soud mu vyměřil 12 let natvrdo. »Společnost si patrně oddechla…Jsem prostě hrozba, kterou je třeba zavřít, až zčerná. Přitom se nikomu nic nestalo a úmyslně jsem nikoho neohrozil.«

Jaroslav Janota – těsně před skokem ze 7. patra – nastoluje i širší témata: »Stav justice je opravdu tristní. Možná právě to je i důvodem, že se tento stát vzdaluje civilizovaným, demokratickým a právním státům.« Za »loňský rok, kdy jsem čelil obvinění«, »jsem pracoval a byl užitečný«. Ze »250 tisíc superhrubého« byl»odvod na zdravotním pojištění asi 30 tisíc, na sociálním skoro 50 tisíc, na dani z příjmu asi 16 tisíc korun. Z čistých asi 160 tisíc korun jsem na splácení dluhů použil asi 50 tisíc. Nyní mne čeká nejméně 8 let ve věznici s ostrahou (po dvou třetinách trestu můžu být propuštěn)«. »Daňové poplatníky to vyjde nejméně na čtyři miliony korun.« Přitom »stačilo změnit obvinění z plánovaného úmyslného činu vraždy ve stadiu pokusu na zabití ve stadiu pokusu«.

»udělit trest na spodní hranici. Tedy vězení na tři roky.« S »podmíněným odkladem dejme tomu na pět let«, za nichž »bych daňové poplatníky nestál ani korunu« – a ještě »odvedl do státní pokladny asi 150 tisíc korun na zdravotním pojištění, asi 250 tisíc korun na sociálním pojištění, asi 80 tisíc na dani z příjmu a svým věřitelům bych zaplatil asi 250 tisíc korun«.Verdiktem soudu jsou však »de facto trestáni všichni daňoví poplatníci«. »Společenská nebezpečnost« toho, zač padl, »přitom byla naprosto zanedbatelná. Zejména ve srovnání se skutečně násilnými trestnými činy, které mají za následek zranění či dokonce smrt jiných osob.«

Citujme doslova i z posledních řádků: »Samozřejmě jako rozpočtově odpovědný občan vím, jak se legálně vyhnout nástupu do vězení a ušetřit tak českým daňovým poplatníkům náklady za můj pobyt ve věznici s ostrahou. Bohužel tento způsob je opravdu až příliš definitivní. Ale je jediný. Není na vybranou.«

Odkud se vzala past dluhů, v níž uvízl Jaroslav Janota, se snad ještě dozvíme. Ať už to bylo cokoli, dá se tím obhájit jeho kalvárie? Zelená pro noční razie? Zlatý důl pro exekuční mafie? Tragédie, v níž ten kšeft s lidským neštěstím ústí? Chamtivá privatizace toho, nač má mít právo jen ruka zákona? To je ten epochální triumf lidských práv?

 

Josef Skála: Míla tu nebyl nadarmo

Míla Ransdorf odešel právě před rokem. Poslední štvanici už neustál. Zle se z ní dělá dodnes. Kříženec zášti a mindráků se fakty nezdržuje. Suma, již měl prý Míla mámit ze švýcarské banky, váží pět tun. Média velkých prachů vřeštěla, že pro ni vyrazil s kufříkem. Verze o podvodu splaskla rychle. Pak přišla ta o »trdlu«. Sadismem zaváněly obě. Míla si – právem a víc než na čemkoli jiném - zakládal na cti a inteligenci. Švýcarský erár šlápl vedle. Vycouval už loni na jaře. Ten, komu ublížil, mu to už spočítat nemohl. Z prolhaných médií nepadlo slůvko omluvy. Máloco je tak plastickým obrazem jejich »svobody«.

Míla byl nátura vědátora. Ne ale z těch, co vyschli v nudného kmotra. Duši měl rozkročenou renesančně. S kořeny v rodině koumáka a všeuměla v jedné osobě. Ty plebejské geny mu vydržely nadosmrti. Svět věd i umění bral úchvatným tempem. Nedojít k zemětřesení z konce 80. let, zdobí vedení Akademie věd.

Zvonící klíče zfanfrněly ze skořápkářské fráze. Čím byla prázdnější a prolhanější, tím lesklejší měla staniol. Srážet jí hřeben byl s to jen ten, kdo měl v malíku i její evangelia. Z těch, koho minul cejch »staré struktury«, jich nebylo než víc než prstů na ruce. Cirkusu, který z nás dělal pitomce, to vracel především Míla. Byly to parádní uličky hanby. Když přišly první »evropské« volby, dostal víc preferencí, než honorace s miliardami a cizími protektory za zády.

Dřel jako kůň. Nešetřil se. Ani po menší mozkové a také srdeční příhodě. Byl to paličák. Skutečné argumenty však vnímal s pokorou. Od chvil, kdy se i jemu zdálo, že prohrálo nemehlo, prodělal gigantický pokrok. Pak sypal fakta, hájící lepší minulost, i na nás, kdo mu to nemehlo rozmlouvali. Kaťuše, z nichž pálil na teror proti Donbasu a Sýrii – i na ztřeštěné Angely a »sluníčkáře« – byly virtuózním koncertem.

Do politiky šel s férovou ambicí. Zrušit rozvod, který spáchala s vědou i morálkou. Vyrvat ji z ringu o posty a prachy. Vrátit ji k tomu, co je v zájmu demokratické většiny. Kasta, jíž hodil rukavici, tahá za delší konec. Na věčné časy jí to nevydrží. Míla tu nebyl nadarmo. Cestě, jíž šel, patří budoucnost.

 

Josef Skála: Trump a trampoty modrého ptactva

Prozření nejsou k zahození, ani mají-li zpoždění. Tím spíš u těch, co nejsou bez viny. Pak nabízí i doznání. Často docela parádní. To kouzlo nechtěného si právě dopřává Petr Fiala. Poslední z lídrů modrého ptactva, co povážlivě pelichá. Své slohové cvičení nazvalTrumpovo kyvadlo. Z nasliněného prstu, vystrčeného na vítr, čte docela talentovaně. Pravice z Bushovy voliéry, otce i syna, osiřela. Bill utěšuje Killary. Barack stříhá metr. Sirotě nad Vltavou hrozí samota kůlu v plotě. Pirueta, kterou bere na ramena, přetřásá témata, žhavá i doma.

Lídr partaje, co hlásala pravý opak celé dekády, se tak poslušně hlásí i k Trumpově redefinici kdysi pravicové mantry volného obchodu na všech úrovních, toku kapitálu bez ohledu na hranice, nerozlišování domácích a zahraničních investorů a toho, že zahraniční kapitál je vždy dobrý, jak to známe z 90. let i z našich diskusí.Teď se k té veteši nezná. Neb i Trump totiž vyhlásil program omezení globálního obchodu, přihlásil se k ochranářským opatřením a chce chránit americký trh a americká pracovní místa.

Česká pravice visí na rtech Americe. Trumpova inaugurace je za dveřmi. Pravdy, jež mívalo za svatokrádež, bere na milost i modré ptactvo. A dere se za kecpult jejich vykladače. Teď to chce – hřímá z něj Petr Fiala - bránit nekontrolovanému odlivu kapitálu, který oslabuje národní ekonomiku, kupní sílu obyvatel i prosperitu. Jako lev chránit i celá odvětví před konkurencí jiných ekonomických mocností a nadnárodních společností. A vedle vlastních podnikatelů a zaměstnavatelů i pracovní místa pro domácí zaměstnance. Neb právě to všejsou věci, které jsou nesmírně aktuální a jimž mnozí ´retropravičáci´ nerozumí, protože žijí s ideologickými klapkami ekonomických teorií na očích a nevidí, co se ve společnosti a ve světě děje. Globalizace končí, v zahraničí se o tom mluví již řadu měsíců. Trhy se začínají chránit…

Tam, kde nevládnou poskoci cizí moci, si své trhy chrání nepřetržitě. Proti diktátuekonomických mocností. I nadnárodních společností. To o něm byla, je a bude globalizace,sevřená v kleštích zisku z cizí práce. Pravice – a »levice« na baterky jakbysmet - ji roky líčila jako procesí k rohu všeobecné hojnosti. Aby v zajetí té slabomyslné mantry páchala právě to, proti čemu teď Fiala haraší.

Naše ekonomika – na to, jak relativně je malá i závislá na vnějších vztazích – už pozoruhodně svébytná byla. Kvanta přidané hodnoty inkasovala i z okolního světa. Pravici zaslepily ideologické klapky na očích už v pohledu na to, co zdědila. Kolektivní investici řady generací – jejich práce, úspor i odložené spotřeby – dala do frcu. Za hubičku, šejdířské provize a na dluh, který znárodnila. A všem, kdo ho nenasekali, rozepsala i s úroky. Aby nás - ve vleku ekonomických teorií, k nimž se teď Fiala nehlásí - změnila v hříčkunekontrolovaného odlivu kapitálu, který oslabuje národní ekonomiku, kupní sílu obyvatel i prosperitu.

Z rauše na faraónských rautech ji probouzí až Donald Trump. Ten zase jen proto, že dezercí kapitálu za co nejlacinější prací si řeže haluz pod šimpánem i sama Amerika. Klame ODS tělem i tentokrát? Nebo snad opravdu vyráží překročit svůj stín? Musela by to dokázat ráznými kroky, jež začnou dílu zkázy čelit aspoň se zpožděním. Právě ty se však nerýsují ani v zárodku.

Tím víc se vkrádá jiné podezření. Švindl české cesty byl z dílny modrého ptactva. Vábil natransformaci do domácího vlastnictví. Nabalíkovala se jen kasta vykuků. Jsme cizí kolonií v srdci Evropy. Na ty, kdo zůstali gastarbeitery ve vlastní zemi, zbyl jen suverénní dluh. Brojí-li proti nekontrolovanému odlivu kapitálu strana privatizačních vykuků, bude to v jejich, a ne v zájmu dolních deseti miliónů. Vábí nás na reprízu české cesty. Zisků jen pro kastu, která se už nabalíkovala. A nákladů na hrb všech ostatních.

Ten švindl trpí i horší vadou na kráse. Privátní kapitál totiž na žádnou cestu, co bude skutečně suverénní, už ani nemá. Tu šanci si vzal právě tím, jak naložil se vším, co mu spadlo do klína. Zničil to hodokvas primitivní lakoty. Loudit ve službách druhého pokusu, jenž by nás okradl ještě víc, je vrcholem nevkusu. Privátní kapitál nás zaprodal. Suverénnízůstanou jen zdroje ve vlastnictví, jež nikdo zcizit nesmí. A právě to je téma, s nímž levice, co není na prodej, začne porážet své soky. A hnát na hrách i samotné vykuky, kteří českou pravici pasou.

 

Josef Skála: Teror a mrákoty »multikulti«

Teror plenil i bipolární svět. Z masakrů, většinou menších než ty dnes, žila média celé měsíce. Teď jim to, až na pár výjimek, nevydrží ani pár dnů. To dílo zkázy běží nonstop. Coby příznačný kolorit konce dějin. Poslední krvavý tandem je posouvá ještě dál. V Německu vraždil Islámský stát masově vůbec poprvé. Na prahu Vánoc. A přímo na adventním trhu. Srovnání nemá – a to po tři generace – ani atentát na ruského velvyslance Uprostřed akce, pořádané špičkami hostitelské země.

Teď aby svatoušci multikulti chodili kanalizací. Hustili do nás jen exotické prkotiny. Ke drancování někdejších kolonií mlčeli. Světilihumanitární války, vraždící lidská práva i miliónylidí. Sýrie s terorem zkřížila zbraně. Řvou na niAsad musí jít. Migrační tsunami, k němuž ta idiotská politika vede, do Evropy ještě sami zvou. Je to agitka chaosu na export. Šarží, zbrojařů a banksterů, balíkujících se z bestiálních zločinů. Cirkus lidumilného žvástu, posluhující misantropii.

Elity, z nichž lezou už jen ubrané hodnoty, spojuje zvrhlá záliba. Největší zisky dolují z debaklů, padajících právě na jejich konto. V parádní kšeft mění i migrační past. Petr Schnur mu nahlíží pod prsty ve středečním Právu. Migrantům, zaplavujícím Německo, chybí pojištění za škody třetím stranám. Ve výši 50–80 eur na hlavu a rok se za ně platí z německých daní. Tak jako účty za jejich byt a stravu. Panstvu, které je vystavuje, nesou víc než vrtkavá ruka trhu. Zlatým dolem je pojištěníazylových ubytoven. Sazba je totiž stejná jako u výroben dělobuchů.

Veřejné rozpočty hradí i ji. A také miliardy za léky proti žloutence typu C a spoustu jiných položek. Tu rentu doluje kartel pijavic, zvaný sociální průmysl. 140 miliard eur činila už v roce 2012, posledním před azylovým tsunami. Jak bombastická to je suma, vyniká srovnáním s tržbami McDonalds. Z celého Německa tehdy dosáhly na 3,25 miliardy EUR.Průmysl, panáčkující jako sociální, má svoji bonanzu i čím podmazávat.

Z mrákot už procitají i Lidové noviny. »Heslo ‚Zpět do Evropy‘, které tak pěkně a samozřejmě znělo po ‚sametu‘, to asi bude mít obtížnější,« píše tu Zbyněk Petříček na titulní straně. »Až teď vidíme Západ se všemi riziky.« Tak slibný postřeh si nezaslouží skončit v půli cesty. Doveden do důsledků zní kategoricky: Dokáže teror zkrotit systém, který ho plodí? Kde na to vezme, bují-li živná půda teroru geometrickou řadou?

Změna, co není jen kosmetická, mívá šanci až na kraji propasti. Teror, živený i vášněmimigrační vlny, tam míří mílovými kroky. Školení mužstva - či ideologické mantry a jiné přízraky, co nás prý vracejí do minulosti – v tom hledá jen salónní levice. Ta, která ví, co chce, si ten švindl kukat nenechá. Své šance hledá právě tam, kde se konec dějin řítí do pasti. Dřív, než může být pozdě.

 

Josef Skála: Chce to férovou diskusi, a ne mediální výpady

Kritika do vlastních řad se sluší jen v přítomnosti těch, koho se týká. A především za zavřenými dveřmi, a ne přes média. Řídím se obojím, ať už jsou novináři sebedotěrnější. Jen ale do chvíle, než to poruší jiní. V poslední době k tomu došlo už počtvrté. Znovu tak musím reagovat i já. O víkendu jsem vedl delegaci KSČM na berlínském sjezdu Evropské levice. V úvodním projevu na sobotním plénu ÚV KSČM zaznělo hned několik tvrzení, jež narazila i na rozhodnou kritiku řady účastníků. Být jednání přítomen, vyvrátím je nadoraz sám. Ta z nich, co za jeho dveřmi skončila, to teprve čeká. K těm, co zazněla i přes média, však nemohu mlčet ani veřejně.

Prvé sugeruje, že jsme před říjnovými volbami nedali dost mediálního prostoru vedení strany i jejím poslancům a krajským zastupitelům, což prý mělo být dokonce předmětem opakovaných jednání VV ÚV KSČM. Ve skutečnosti je to právě naopak. To my jsme i na jeho zasedáních upozorňovali, že v mediální aktivitě řady z nás jsou až propastné rozdíly. Že naše snaha to napravit je leckdy marná i po opakovaných urgencích. A to přesto, že znovu vydáváme i standardní tiskové zprávy, od nichž se upustilo už před lety, a navzdory podkladům krajně rozdílné úrovně, z nichž se rodí, je dokážeme prosadit i v médiích, kde se to dřív nedařilo.

Publicita KSČM je větší, celkově pozitivnější i méně nepřátelská než před IX. sjezdem. Právě to zaznělo i na nedávné poradě předsedů KV KSČM a našich klubů krajských zastupitelů. Jediným slůvkem to nezpochybnil ani nikdo z nich. Maximální podporu, dosažitelnou v médiích, dostal i každý náš kandidát v krajských a senátních volbách, jenž o ni stál. Slova, která to na sobotním jednání ústředního výboru staví na hlavu, nemají oporu v jediném dokumentu kolektivních orgánů strany.

Totéž platí o tvrzení, že »ideologické oddělení zatím nenaplnilo očekávání«, což je prý »o to větší problém, že pod vlivem médií, která vysvětlují zřízení ideologického oddělení jako návrat do minulosti, jsme také vnímáni i ve volbách«. Nové oddělení vzniklo dva měsíce před volbami. Kromě vedoucího má jen dva pracovníky mediálního úseku. Přesto nabízí i každodenní mozaiku »Alternativních informací«, obnovenou edici »Fakta a argumenty« i stále bohatší přehled z médií. Úderněji reaguje na výpady proti straně a jejímu krédu. Peticí i mítinkem proti varšavskému summitu NATO, dvěma neotřelými akcemi 17. listopadu i dalšími kroky zaskakuje i tam, kde by mohlo kritizovat jiné.

To vše posiluje vliv KSČM i s oporou ve stále širším okruhu veřejně známých osobností. Právě proto je terčem tlachů o »návratu do minulosti« oddělení, jež tuto politiku rozhodně razí. Lež a nenávist se nám mstí za to, že obraz KSČM krok za krokem modernizujeme. Článků i televizních relací, jež stranu naopak líčí jako »součást establishmentu«, vychází nepoměrně víc. Právě ty měly žel nemalý vliv i na řadu voličů. Zbrojit z nich veřejně proti vlastním kolegům by mne přesto jaktěživ nenapadlo.

Kritické hlasy z členské základny strany sílí. Míří však jiným směrem, než to zaznělo v projevu na sobotním plénu. Těm je potřeba pozorně naslouchat, a ne je opřádat strašáky jakýchsi »spiknutí«. K jednotě a akceschopnosti, jež potřebujeme víc než kdy dřív, vede jen soudružská diskuse, která si mediální výpady jednou provždy odpustí.

 

Josef Skála: Sliby a dluhy obratu doleva

Ta sorta má i povedený název. Zní slibotechna. K tradičním matadorům patří Lidový dům. Právě teď slibuje daňovou revoluci. A generální obrat doleva. Příčinou není jen jasná zpráva, vyslaná v říjnu voliči. Klíčem k tajemství bude i diskusní dokument Úřadu vlády ČR, nazvaný Analýza odlivu zisků: Důsledky pro českou ekonomiku a návrhy opatření. Podtitul nezní o nic lépe – Příspěvek k debatě o udržitelnosti českého hospodářského modelu.

Zjištění jsou to skandální. Pro dnešek aspoň ta základní. Jsou o následcích transformační recese a stagnace ve druhé polovině 90. let, jak studie říká loupeži tisíciletí. Do země přivábila ipřímé zahraniční investice. Jejich vliv na rozvoj zdrojů v českém vlastnictví však není patrný. Takže objem ekonomiky v domácím vlastnictví zůstal od roku 1995 v reálných hodnotách nezměněn. A celý přírůstek HDP je dán aktivitami v zahraničním vlastnictví. Kdežto tyv domácím vlastnictví se na růstu HDP téměř nepodílely.

Jen švindlem nekalé reklamy zůstal i jiný ráj už tady, na Zemi. Ten, co nám strategičtí partneřiměli nadělit aspoň tam, kde nás vyvlastnili. Nákup kapacit, vydaných do frcu za hubičku, činil plných šedesát procent přímých zahraničních investic. A podniky v zahraničním vlastnictví vykazují nižší podíl na zaměstnanosti, zároveň ovšem paradoxně nižší míru relativní přidané hodnoty na produkci než podniky v domácím vlastnictví. Což i podle studie, zadané vládou, dokládá realizaci výnosů z pokročilých technologií teritoriálně či účetně mimo území ČR. Právě tyto podniky tak vykazují výrazně vyšší ziskovost, přitom však zároveň iproporcionálně nižší podíl na daních z důchodů a zejména na mzdách oproti podnikům v domácím vlastnictví. Trpí i vysokou závislostí na vnějších vstupech v oblasti technologií a know-how.

Jako by nestačilo už to, v posledních deseti letech – a do velké míry nezávisle na globální hospodářské a finanční krizi - se členské země EU ze střední a východní Evropy potýkají s výrazným útlumem přímých zahraničních investic. Dokonce natolik, že objem výnosů, které míří do zahraničí, překračuje objem nových zahraničních investic i reinvestic – nepřetržitě od roku 2005. Následkem je roky tu všelijak tutlaný, tu zase krkolomně překrucovaný fakt, že růst české ekonomiky se plně nepromítá do příjmu české ekonomiky. Takže ani příjmy českých domácností se ne a ne přiblížit (konvergovat) těm ve zbytku EU. A naše ekonomika se – místo slibovaného »návratu do vyspělé Evropy« - víc a víc přibližuje úrovni okolních bývalých zemí RVHP, před nimiž měla na startu nemalý náskok.

Tím víc si mne ruce i Rakousko. Na přílivu zahraničních investic záviselo samo až do konce 80. let. Teprve na trzích transformujících se zemí střední a východní Evropy se dostalo na úroveň ostatních západních zemí i coby investor. Tu roli zde přitom, měřeno startovní čárou po vlně převratů, mohla hrát právě naše země. Po nadílce transformační recese a stagnace je to však vysoce nepravděpodobné.

V letech 1995 až 2013, dokládá citovaná studie, vzrostl podíl provozního přebytku v zahraničních rukou z šesti procent na 58 procent. Podstatně menší je však jejich podíl na vybraných daních. A na všech vyplacených mzdách činí dokonce jen 41 procent (včetně vysoce nadstandardních příjmů zahraničních špiček). Zahraniční firmy jsou navíc krajně vybíravé. Okupují hlavně »přirozené monopoly« i jiné zdroje renty bez tržního rizika. Například v energetice a rozvodu plynu a vody dosáhly v roce 2014 průměrného zisku téměř 39 procent (a v předkrizových letech ještě vyššího). Eldorádem cizího kapitálu je iropná, chemická, pryžová a plastová výroba, automobilový průmysl, ale také potravinářský a tabákový průmysl a finanční služby. Hbitě je dohání i odvětví výroby strojů a zařízení nebo sektor telekomunikací.

Česká republika se tak sice nachází na nadprůměrném místě v high-tech výrobě a exportu středních a high-tech výrobků mezi státy Evropské unie. Náš hrubý národní produkt (HNP) byl však v roce 2013 o zhruba osm procent nižší než HDP, čímž národní ekonomika de facto přišla o užitek zhruba dvanáctiny svého výkonu. Krutě to vychází i v mezinárodním srovnání: míra odlivu výnosů v české ekonomice je dlouhodobě zhruba dvakrát až dvaapůlkrát vyšší, než by to odpovídalo věcným předpokladům (studie jim říká teoretické a empirické).

Tak děsivá obžaloba privatizační kapitulace, vypadlá přímo z vlády, tu ještě nebyla. Sociální demokracie jí předsedá i dnes. Slibotechna má co napravovat. Vylže se z toho zase jen stylem sliby chyby? Kdo jiný tomu má zabránit než právě my?

 

Josef Skála: »Strategická komunikace« v domě oběšencově

Ty zprávy se vyrojily každá zvlášť. O to dál nahlížejí pohromadě. Prvá je o paragrafech, majících umožnit armádním »špiónům hromadně sledovat komunikaci milionů Čechů na webu, aniž by k tomu potřebovali povolení soudu«. I iDnes, odkud citujeme, k tomu dodává:»Co s kvanty takto získaných dat budou špióni dělat a proč je potřebují k obraně Česka, je však obtížné říci. Zákon je totiž napsán jen velmi obecně a podle expertů tak do soukromí Čechů zasáhne zásadně.« Podobné šmírování spoluobčanů mívala zakázáno i CIA. Čeští hackeři pod khaki velením mají posílit »kyberarmádu« NATO. Zrovna když aliance přesouvá vojenské síly, jaké tam nebyly od druhé světové války, až na ruské hranice. Že právě k podniku, z nějž vane idiotský hazard, potřebují i drobnohled do našich soukromí, je souvislost zasluhující pozornost.

Koncem listopadu se vybarvil i Evropský parlament. Řeč je o rezoluci o »strategické komunikaci«, která chce »čelit propagandě třetích stran namířené proti EU«. To lejstro má sice jen charakter »doporučení«. A prolezlo pouze s odřenýma ušima. Pro totiž hlasovalo jen 304 europoslanců, dalších 179 bylo proti a 208 se zdrželo. Bratrstvo žvanivého slimejše vypotilo plných 59 článků. Zkřížily dva kolosální švindly - křečovité »paralely« a dvojí metr.

»Islámský stát« povstal z hadrníků, kteří bývali k smíchu. V sílu, z níž mrazí, je změnili až naši dnešní »spojenci«. Počínaje už válkou proti lidové vládě Afghánistánu od konce sedmdesátých let, jak to před pár dny doložil ještě plastičtěji Julian Assange. Invazi teroristické chátry teď zažívá i internet a jiná elektronická média. EP ji staví naroveň »ruské propagandy«. Tedy médií země, jež žádný teror nikde nesponzoruje, ale rozhodně proti němu naopak bojuje. Kreml prý, hlásá ta fantasmagorie, »investuje významné finanční prostředky do svých dezinformačních a propagandistických společností a organizací«. Do »řady prostředků a nástrojů, například think-tanků a speciálních nadací (například Russkij mir), zvláštní institucí (Rossotrudničestvo), vícejazyčných televizních stanic (například Russia Today), pseudozpravodajských agentur a multimediálního servisu (kupříkladu Sputnik), přeshraničních sociálních a náboženských skupin«. A také »sociální média a internetové trolly« prý nasazuje i přímo na míru »konkrétním novinářům, politikům a jednotlivcům v EU«. To vše coby jakousi plíživou intervenci »proti demokratickým hodnotám EU«, ba přímo s cílem »podkopat její politickou soudržnost«.

Tu šejdířskou břečku neberou ani osvícenější německé zdroje. Stačí si přece – píše například Albrecht Müller na NachDenkSeit – »srovnat Sputnik, RT Deutsch či jiné zdroje, paušálně známkované jako ruská propaganda«, už jenom s akčním rádiem »našich veřejnoprávních médií«. Aby se ukázalo jako na dlani, že »to, jak Rusko ovlivňuje veřejné mínění, se nafukuje do krajnosti«. A »jsou-li i tak úsměvně malá média považována za hrozbu«, pak nepochybně jen proto, že právě »propagandu ‚svobodného světa‘ ruší i už dokonce jejich nepatrné podněty«. Evropský parlament, povšiml si i německý analytik, Rusko – »aniž by to čímkoli doložil« - viní dokonce z »podpory populistických a extrémně pravicových stran«. On sám se proto »se žádostí o důkazy obrátil na tiskové středisko EP«. Odpověď, jak píše, nedostal dodnes.

Svou »Strategic Communication Task Force« – centrálu propagandy jako řemen - už buduje sama Evropská unie. V »těsné koordinaci s NATO«, aby tak otevřela oči i naivkům, podle nichž je EU »alternativou« americké hegemonie. U nás má »ochranu pravdy« na povel ministerstvo vnitra. Stopami c. k. vašnosty Alexandra Bacha – upozorňuje profesor Oskar Krejčí – zřejmě zamíří i agenda útvaru, jež pro daný účel vytváří:  »evidovat lidské a institucionální nositele nežádoucích názorů« a nasadit na ně »embargo, například ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích«. Pak i »skandalizaci jako nejnižší stupeň přímého pronásledování« – a nakonec »umlčování, které může mít řadu podob«.

Říkanka o »vítězství demokracie nad totalitou« plká o provaze v domě oběšencově.

 

Josef Skála: Klobouk až k zemi, comandante en jefe!

Kuba se radovat umí. Teď jí do smíchu není. Vlhnou i tisíce chlapských očí. Odešelcomandante en jefe. Vrchní velitel. Compaňero Fidel. Slzy, které ho provázejí, nejsou na povel. Blahem se tetelí jen revanšistická emigrace. Na nekrofilní verbež sází jen zatmění ducha i svědomí.

Kuba hrávala potupnou dvojroli. Třtinové plantáže - a červené lucerny. Napřed ji pásli španělští grandi. Pak americký mamon a dělové čluny. Místodržící byli darebáci.Zkurv...syni, ale naši. Liberální otčenáš neměl šanci. Lidským právům, terorizovaným nadoraz, zbyla jen partyzánská válka. Velel jí dědic latifundií. Útok na Moncadu přežila jen hrstka. Nad kuráží Fidelovy gerily se tají dech. Sám vyfasoval patnáct let. Celá si neodseděl jen díky amnestii. Na krvavé satrapii si ji vynutil demokratický svět. Druhá gerila trvala tři roky. Když dobyla Havanu, vítaly ji tu statisíce.

S Fidelem vstoupil pokrok tam, kde míval vstup přísně zakázán. Z pajzlu je ostrov svobody. Ani Beverly Hills, tím méně však slumy, v nichž napříč Amerikou živoří miliony. Se zuby jako noty na buben. V příšeří šedého zákalu. Bez kanalizace i pitné vody. V sevření drogových mafií. A hrdelního zločinu. Kuba ty hrůzy nezná už přes půl století. Nouzi vyhnala tím, o čem je demokracie především. Bezplatnou zdravotní péčí i vzděláním. Právem na práci, nezávislým na sadismu pracky trhu. Na kulturu a umění, necenzurované žádnými sponzory.

Ten projekt spoléhal, tak jako každý jiný, i na mezinárodní zázemí. Fidel tu solidaritu vracel i tam, kde šlo o krk. Angolu, napadenou JAR, ubránily kubánské pluky. To dorazilo i režim apartheidu. Na zemi krvácející i za jiné však číhal podraz tam, kde ji to nenapadlo ani v nejčernějším snu. Kobercem cuknul už Gorbačov. Jelcin ji vydal napospas. Fidel tu mnichovanskou zradu ustál. Z pasti vyvázl originálně i tentokrát. Pozval do země kapitál, mající Ameriky plné zuby. Jen ale za podmínek, výhodných i pro Kubu. Nařvanec, nadržený na americké století, čekal kapitulaci. Fidel se opřel i o jeho konkurenci. Kuba se do loupeže tisíciletí nutit nemusí.

Tohle vše dokáže jen chlap každým coulem. Mozek, co zvládá celé panorama. Virtuóz strategické fantazie. Maestro filigránské taktiky. Charakter, na nějž je spolehnutí. Barbudose zvídavou duší kluka. S mimikou a očima, před nimiž neroztaje jen psychopat. Tocharisma umělo divy i na dálku. Z očí do očí o to víc. Mně se to poštěstilo čtyřikrát. Byly to úchvatné debaty. Fidel perlil i brilantními žerty. Tím vážněji mířil k jádru věci. Co vše je cílem dluhové léčky, odhalil už v polovině 80. let. Tak jako mrákoty »katastrofy«, nastražené i na spojence. Z těch, kdo se mu za to pošklebovali, jsou politické mrtvoly. »Elity« mamonu, který křečkuje z cizí práce, sejdou z mysli. Před Fidelem smeknou až k zemi i příští staletí. Na chvíli, kdy nás opustí, číhá hejno supů už roky. Čeká je kolosální blamáž. Kuba se svobod, jež přišly s Fidelem, nevzdá. Bude je bránit jako lev. Tak jako celý svět, pohrdající Mnichovem napodruhé. Hasta la victoria, comandante en jefe! Siempre!

 

Josef Skála: Burani a nulové svědomí

Míla Ransdorf nám chybí už deset měsíců. Jak komunistům, tak nejširší osvícené veřejnosti. Doma i v zahraničí. Lež a nenávist, které ho dohnaly k smrti, skloňují pravdu a lásku. Je to ubohá grimasa. Tím spíš po Mílově smrti.

Řeč je o 22. ročníku soutěže Czech Press Photo. Obeslalo ji 349 tvůrců. S celkem 5861 snímkem. V kategorii Lidé, o kterých se mluví, vyhrál Petr Topič z vydavatelství Mafra, a. s. Skóroval momentkou, nazvanou »Miloslav Ransdorf přijíždí ze švýcarské banky«. Tu fotku zná každý. Míla tu míří do kordónu vlezlých paparazzi. Na dvoře stranické centrály, kam přijel vysvětlit curyšskou anabázi. Zpod kabátu a saka mu čouhá skvrna na košili.

Topič to líčí tak, že ho zachytil poté, co »byl zadržen v bance v okamžiku, kdy se pokusil vybrat miliony eur«. S lechtivým dodatkem:»Vypadal, že se v noci evidentně něco dělo, a neví, co má sám se sebou dělat«. Snímek sám prý, mudruje nahlas jeho autor, »zachycuje bizarnost a absurdnost zprávy, že čelný představitel KSČM, který tady několik desítek let bojuje proti kapitalismu, šel vybrat do švýcarské banky tolik peněz«. Přisadily si i Lidovky.cz. Podle nich byl v Curychu »zadržen kvůli neoprávněnému pokusu o výběr 320 milionů eur«. Coby »Miroslav«, a nikoli Miloslav Ransdorf.

Lež jako věž je to od A až do Z. Tři sta dvacet milionů eur váží pět tun. Smečka mediálních buranů přesto vřískala, že pro ně Míla vyrazil s kufříkem. Zpátečku musela mezitím zařadit i curyšská ruka zákona. Stáhla jak nařčení z podvodu, tak ze snahy o jakýkoli osobní zisk. Už asi půl roku se to ví i česky. Burani se však červenat neumí. Zhovadilostmi, usvědčenými ze lži, uráží i zesnulého.

Burana upoutá skvrna na košili. Míla k ní přišel ve venkovském domku, kam spěchal navštívit nemocnou matku. A dohnat to, co nestíhal po dny skandálního zadržení. Na pohled do zrcadla už nezbyl čas. Burani z toho dělají politiku i poté, co ho uštvali k smrti.

Své slabiny měl i Míla. Dvěma však netrpěl určitě. Ani honbou za mamonem, ani mozkem z betonových přihrádek. Pomsta, jíž neuniká ani po smrti, tak drtí i jeden předsudek. Ten mýtus tvrdí, že antikomunismus má spadeno jen na to, z čeho padá naftalín. Tak natvrdlí nejsou ani jeho mediální burani. Jdou po krku hlavně těm, komu nesahají po tkaničky.

Včera jen burani, dneska i hyeny. Morálkou pravdolásky je nenávist až za hrob.

 

Josef Skála: Vyšisované monstrance a plán B

Jak to dopadne zítra, se teprve uvidí. To hlavní se však už ví. Sedmnáctý listopad stíhá schizofrenie. Před tryznu za studenty, padlé za oběť Hitlerovy pomsty, se cpe jiné čepobití. Rituál nostalgie, jímž si myje pracky loupež tisíciletí. Obojí zastínil jiný střet už loni. Na zítřek zbrojí ještě víc. Právě den, kdy se pravdoláska domáhá gratulací, se tak mění v unikátní kapku rosy.

Studenta Opletala, dělníka Sedláčka - a pak i devět jejich kolegů - zabily totalitní kulky. Přes tisíc dalších čekal koncentrák. Podraz sestudentem, ubitým 50 let nato, byl jen špinavým trikem. Part užitečného idiota schytal podvedený policajt. Neuhnal si ani angínu. Švindl, jímžsamet přišel na svět, se vedoucí úlohy ne a ne vzdát. Jen co se prodral k moci, degradoval i Mezinárodní den studenstva. Jediný světový svátek českého původu.

Vítěze nad nacismem zbaběle ostouzí. Za odsun Heim ins Reich se poníženě omlouvá. Přes dějiny, zmrzačené k nepoznání, útočí na výsledky 2. světové války – i ty ekonomické a sociální. Lidským právům bere vymahatelné záruky. Na ráně jsou i jistoty, jež měly za banality už tři generace v pořadí.

Obskurní zpátečka pravdolásky naráží i tam, kde dřív sklízela aplaus. Snila o trůnu dědičné monarchie. Prezidentské volby projela už třikrát.Postkomunismus, je-li v tísni, otvírá obálku splánem B. Kódové označení zní Majdan. Podle premiéry na Ukrajině. Vrozené křiváctví hrotí nadoraz. Kapitál zkouší vytřískat i z vrakovišť vlastní kleptomanie.

Monstrancí pravdolásky byly svobodné volby. Teď jde po krku i hlavě státu, zvolené všemi občany. Kruh nebetyčného farizejství se uzavírá. V čem lze dát Miloši Zemanovi za pravdu – a v čem ani s přimhouřeným zrakem – tu hraje až vedlejší roli. Gerily nepolitické politikyse pasují na elity. S domnělým právem anulovat i to, jak rozhodly miliónů voličů. Z demokracie toho už moc nezbylo. Teď je na ráně i to málo. Tím širší to chce záběr řad, které jí postaví vozové hradby.

Především o tom bude 17. listopad 2016. Plán B jim už projít nesmí. Jen tak nepadne i šance všeho, o čem je demokracie doopravdy.

 

Josef Skála: Kde to chce větší razanci

Výsledky voleb provázejí vzrušené debaty. Volají po větší razanci. O jakou máme stát – a o jakou ne – je vážné téma. Tím spíš, že budí i spoustu slepých emocí.

Za těmi z nás, kdo působili v krajských vládách, je skvělá práce. Volič však to, že umímepoctivou správu, vzal jako všední samozřejmost. Na nás má veřejnost prostě jiný metr. Od nás by ráda větší změnu. Pravomoc krajů má však své hranice. Vládly jim koalice s partnerem v čele kabinetu. Tím větší překážkou všeho, co lidem chybí, je sama povaha dnešní ekonomické i politické moci.

Rizika, jimiž to hrozí, nejsou fatální. Předejde jim však jenom práce, která je plně docení. Leckdo má za to, že vše, co naše cíle blokuje, radno brát obloukem. Nebo se omezit jen na sliby, které ten druhý nedodržel. Právě to už všaknefunguje. Má-li mít vše, co děláme, širší podporu, musíme toho říci mnohem víc.

O tom je ideový rozměr naší práce. A ne snad jen o tom, jak to či ono prodat, natož o drmolenívěčných pravd. Je o umění dohlédnout pod povrch dění. Prostříhat lidem roští k žábě na prameni. Obnažit za každým následkem i skutečnou příčinu. Najít ji v bludném kruhu zisku z cizí práce. Nazývat pravým jménem vše, co je už nad jeho síly. Své vlastní cíle podávat jako hráz proti jeho zvůli. Teprve pak nám porozumí i ti, kdo mají všeho plné zuby, k volbám však nechodí, nebo to klidně hodí těm, kdo jim slíbí hory doly.

To je to, co si říká o mnohem větší razanci.

 

Josef Skála: Dějiny mrzačené nadoraz

Dvojí metr je na koni. Darebáctví slouží do roztrhání těla. Mosul je v Iráku, Aleppo v Sýrii. Jsou na tom zhruba stejně. Masu bezbranných civilistů tu drží jako rukojmí džihád. Mosul však dobývá i Amerika. Aleppo – syrská armáda a ruské letectvo. V Mosulu se nám civilisté, ohrožení válkou, líčí jako živé štíty. V Aleppu - jako oběti válečných zločinů. A proto i důvod pro další sankce – proti Asadovi a Moskvě.

Čím větší švindl, tím divočejší alibi. Tuzemský rekord drží Lidové noviny. Řeč je o středečním článku Petra Zídka Španělsko 21. století. Španělskem míní občanskou válku v letech 1936-1939. Masakry, páchané fašistickou juntou a Hitlerovou Luftwaffe, přibližuje reportážíPřítomnosti, řízené Ferdinandem Peroutkou. Aby se o to víc urval ze řetězu svou vlastníhistorickou paralelou: Sýrie se stala Španělskem 21. století. Krutá občanská válka plná ideového a náboženského fanatismu, v níž spolu v zastoupení bojují také hlavní mocnosti. Asad si nezadá s Frankem v krutosti a Putinovi piloti mají stejně málo lidských zábran jako ti Hitlerovi. Dnešní syrští povstalci jsou ještě znesvářenější, než byli španělští republikáni. Mladí džihádisté přicházející na syrské bojiště z evropských zemí mají zápal někdejších interbrigadistů.

Nejenom Rusko, ale i západní země (v čích prackách asi?), tak jako regionální mocnosti typu Turecka v Sýrii nepochybně testují nové zbraně a způsoby vedení války, stejně jako tak činilo ve Španělsku nacistické Německo, fašistická Itálie a komunistický Sovětský svaz. Jen jedno zatím nevíme: stane se Sýrie předobrazem průběhu světové války, tak jak se jím stalo Španělsko?

Ta historická paralela stojí na uších celá. Vláda Bašára Asada je obdobou republikánů, a ne Frankovy junty. Jak proto, že vyšla z legálních voleb, tak tím, co hájí. Obdobou fašistických pučistů je teroristická chátra, proti níž brání svou zemi. Interbrigadisté nasazovali krk za demokracii a pokrok. Mladí džihádisté, pašovaní z Evropy – za fanatický středověk. Zato v roli, již hrají jednotlivé mocnosti, se toho až tak moc nezměnilo. Hitler imponoval i značnému dílu kapitálu, napajcovaného liberální šminkou. V masakrech republikánů icivilistů nebránil Frankovi, ani zahraničním misím Berlína a Říma. Mastil si na nich kapsy i vojenskými dodávkami. Moskva vyzbrojovala napadenou republikuRuští piloti riskovali kůži proti fašistickým řezníkům. Tak jako proti teroristické verbeži, najímané na změny režimu v 21. století. Bývala hordou legračních hadrníků. V sílu, z níž běhá mráz, ji vycepovalyslužby, řídící demokracii na export. Groteskním šaškem, než si ho našli podobní sponzoři, byl roky i Hitler. Dobový apel KSČ mířil do černého – U Madridu se bojuje i za Prahu.Dneska je na ráně Damašek. Madrid to nakonec neustál. Světová válka propukla pár měsíců nato. Damašek - s Moskvou za zády - teroristy poráží. Poměr sil míří opačně než koncem třicátých let.

Zídek je z těch, komu to pije krev. Slepý vztek umí jen leporela z urážek – Asad s Putinovou pomocí vyvraždí všechny své odpůrce a bude zemi vládnout další desetiletí tvrdou rukou stejně jako Franco ve Španělsku. Peroutka fandil republikánům. Lidové noviny v 21. století – teroristické chátře.

 

Josef Skála: Obhájit unikátní průlom

Jsme členy dvou třetin krajských vlád. Takových komunistických stran po světě moc není. Na celém území NATO je to jen KSČM. Korupčním léčkám dokázala odolat. Tam, kde se podílí na výkonné moci, sílí pozitivní obrat.

Řešení nachází i problémy, přezrálé na pokraj únosnosti. Krajům, o nichž je řeč, nehrozí ani pád do dluhové pasti. Mrákoty pravdolásky, že to má na věčné časy, dostaly ránu z milosti. A s ní i ty o nepančované levici, co umí jen věčnou opozici.

Ten průlom musíme obhájit. Bude to tvrdý ořech. Tím víc to chce být k rozeznání. Už v tom, jak prodat vlastní výsledky. Shrnout jen jejich výčet v naději, že si ho volič zařadí sám, nestačí. Staré struktury pravice zaneřádily i vše, co řídí krajské instituce. Brát to obloukem v domnění, že tu slušnost někdo ocení, by bylo naivní. Lež a nenávist to jako džentlmen neumí. Výsledky krajské moci, na níž se podílíme, vyniknou jen na pozadí jejího dědictví.

Naduté sebechvále došel dech. Teď vábí voliče na kritiku všeho, co jim pije krev, i ti, kdo to rozčarování mají na svědomí. Nejde o okrajové prkotiny. Lidé si přejí skutečné změny, a ne jenom nové kostýmy. Tím méně smíme s kritickými náladami ztratit dotek my. O to víc před nimi musíme být vždy o kousek napřed. Jen tak si je neochočí, kdo by je napálil znovu. Ať už z řad dinosaurů privatizační loupeže, jimž vynesla i na nové převleky, tak křiklounů o dělnících a sociální spravedlnosti, které si hýčkají brettschneideři 21. století.

Stále víc všeho, co lidem chybí, jim kapitalismus už nedá. Tím méně je s to řešit migrační krizi, dluhovou past i řadu dalších slepých uliček. Mlčet o tom v domnění, že to na pořadu těchto voleb není, je riskantní nedorozumění. Oč víc se podílíme i na výkonné moci, tím přehlednější to chce i mozaiku všeho, co jí váže ruce. Jen tak lidé nebudou z toho, co je dědičným hříchem dnešního systému, vinit i nás.

Jiná, než po dlouhé roky, je i předvolební aréna. Jen pár zevlounů přitáhne i kobliha a klobása zadarmo. Hlavním bojištěm jsou média. Těmto volbám dává prostor, větší než kdy dřív, i televizní trh. K našim kandidátům přistupuje zhruba stejně jako k ostatním. Ustupuje kritickým náladám. I našemu renomé tam, kde už nejsme jen v opozici. Je to i výsledek mediální politiky strany. Našim stanoviskům a kandidátům otevírá prostor i tam, kde ho dosud neměli. Bude jim plně k dispozici i při formování nových krajských vlád. Tak, aby vše, čím se utkají o jejich program a složení, našlo co možná vlivnou oporu ve veřejném mínění.