Jdi na obsah Jdi na menu
 


Naše stanoviska - Josef Skála II.

Josef Skála: DVOJROLE OFENZIVNÍ POLITIKY

Jsou průzkumy a »průzkumy«. Míněny ty, co mapují veřejné mínění. Jedny vyrábějí »lakýrníci na růžovo«. Jiné náladami rovnou manipulují. Metodou, která si kouzelně přezdívá sama – »sebenaplňující proroctví«. Tak výnosných kšeftem je v branži jen máloco. Zvlášť před volbami. Přibývá ovšem i průzkumů, co pravdu nemrzačí. Jako ten o pouhých 18 procentech, na něž se u nás scvrkly sympatie k politice Berlína. Nebo o necelé třetině, na niž se smrskla důvěra v EU. Šetření Pioneer Investments vyšlo před pár dny. Na téma, jak moc se lidé bojí budoucnosti. A z čeho mají největší strach.

Obavy z toho, co je čeká, říká se tu, má sedm z deseti Čechů. »Strach z finanční tísně a chudoby pociťuje velmi silně 62 procent dotázaných.« A ještě víc nejen »ženy a lidé s nižším vzděláním«, ale i »věková skupina 30 až 44 let«. Z uprchlické krize mají strach 62,5 procenta, z terorismu 60,5 procenta, z politicko-ekonomického vývoje v Evropě 56 procent. Z»válečného konfliktu a ztráty svobody 51 procento dotázaných«. »Ztráty zaměstnání se bojí 54 procenta respondentů«…

Je to parádní mapa. Stavu lidských práv i celkových poměrů. Dobový katechismus bere na solar. Tím víc si koleduje o srovnání s průzkumy, pořádanými před privatizačním převratem. Dnešní většinové obavy v nich byly, pokud vůbec, jen stopovým prvkem. Snad to neunikne ani všem, kdo tu dobu kibicují »zleva«.

Husák tomu, co teď lidem chybí stále víc, říkával»životní jistoty«. V naději, že si tu zkratku dešifrují sami. Že šlo o přehnaný optimismus, se už ví. Zvlášť u »Husákových dětí«, co se do jistot už narodily. Teď se to téma vrací z jiného úhlu. Staví před nás nové nároky. Jsme systémovou opozicí. Přitom však o síle, opravňující i k podílu na moci. Týká se stovek měst a obcí. V říjnu budeme obhajovat i účast ve většině krajských vlád.

Že to chce »prodat« hlavně vše, čím jsme prokázali schopnost poctivé, kvalifikované, nezkorumpované správy věcí veřejných, je mimo diskusi. Naproti je však potřeba vyjít i většinovým obavám. Nemíří zdaleka jenom k tomu, zač mohou diletantismus a svévole, napravitelné už dnes. Kapitalismus už lepší nebude. Teď už ho čeká jen další degradace. Privatizace zisků, dolovaných z cizích rukou a mozků, už nemá kam expandovat. Bigotním dogmatismem je víra, že je s to sama sebe »reformovat«. Máme to lidem tajit právě my? Riskovat, že i nás hodí do jednoho pytle? O tom je dvojrole ofenzivní levicové politiky. Nad mapou dnešních obav víc než kdy dřív.

 

Josef Skála: ROZCESTÍ POKROKU A KATASTROFY

Nadějí voní už titulek – Od pokroku ke katastrofě a zpět. Uvádí článek ve čtvrtečním Salonu, literární a kulturní příloze Práva. Napsal ho Martin Škabraha, mladá krev filozofující teorie. Je o koloběhu katastrof a revolucí. O pokroku, co musí pohromě předejít:

»Katastrofa lidstvu nehrozí kvůli lidské přirozenosti a růstu počtu obyvatel, který přesahuje schopnost půdy uživit je,« stojí tu. »Ale kvůli privatizaci nadhodnoty, která výsledek celospolečenského procesu produkce nadměrně přisuzuje vlastníkům výrobních prostředků.« A »vytváří tak ve společnosti neudržitelnou nerovnováhu – buržoazie si vychovává své hrobníky.« Právě to je »však zároveň mobilizátorem politického jednání«,majícího nejen »zabránit pohromě, ale otevřít dveře i celkově lepšímu světu«.

Tohle je cesta přes Rubikon. Škabraha se jí neleká: »Rostoucí míra blahobytu na hlavu a rostoucí počet těch hlav, zvyšující nároky na přírodní zdroje« – a »rostoucí míra nerovnosti, resp. segregace příslovečného jednoho procenta od zbytku populace« – »to vše dnes znovu vyvolává démona katastrofy, tentokrát pod heslem (ne)udržitelnosti«. Co z toho plyne železnou logikou? »Komunistická revoluce, katastrofa pro dosavadní vládnoucí třídu, je tu dvojnásob nevyhnutelná.« Coby »rozuzlení hlavní zápletky dějin«. »Zrušení jejich základního rozporu v podobě soukromého vlastnictví.«

A tedy »vyústění určitého cyklu po vzoru těch předešlých«. Poněvadž »byla-li předchozí formace ukončena krizí a revolucí, má být stejně překonána i ta současná. Revoluce, trhající na počátku kapitalismu okovy, jimiž zastaralé výrobní vztahy brzdily rozlet nových ekonomických sil, se vrátí. Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vymohla by slyšet buržoazie při návštěvě muzea se zašlými portréty kdysi vládnoucích aristokratů.«

Právě »komunistická revoluce« – ví i erudovaný nekomunista – zruší »přírodní čas cyklů«. A nahradí ho »časem sociálním, časem racionalistické projekce«. Aby »oproti nepředvídatelné, kvazipřírodní hře spontánních tržních sil s nekončícím koloběhem vítězství a porážek« nastolila »racionální plánování pro dobro všech«. S oporou v »kumulovaném poznání a čím dál preciznější prognostice«.

»Postkomunismus« je groteskní chimérou. Co vyhnal dveřmi, vrací se mu oknem. Mladou krev filozofující teorie zdobí i jiné poznání: „Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů.« A jen a jen v jejich zajetí »se pohybují v jakémsi začarovaném kruhu – každé osvobození se mění v novou formu útlaku«. Na věčné časy to není: »V marxismu lidstvo směřuje k vyššímu vývojovému stadiu – jsou-li dějiny dějinami třídních bojů, pak pro ně v beztřídní společnosti vlastně už nebude místo.«

Škabraha míří do černého. Pravým vítězem studené války jsou neudržitelné poměry. Hodokvas odlidšťující prázdnoty, propadající se do katastrofy. To téma už nesmí zůstat tabu. Ani jen námětem elegantních esejí. Obráží zájem nejen širší, ale i akutnější, než kdy dřív. Říká si o politický tvar, co hodí neudržitelným poměrům rukavici. Ne samomluvou poustevny, ale přehlednou mozaikou, co kapitalismus bude zvládat už jen čím dál hůř. Hesly a požadavky, které to lidem zjeví jako na dlani.

O tom je strategické směřování, k němuž nás zavázal IX. sjezd. Jen to dodá ofenzivní náboj politice pro tento den. Škabraha v Salonu, příloze Práva, je jasná zpráva. O tom, jak široký prostor se otevírá právě nám.

 

Josef Skála: »TUNEL« MUSÍ ZAPLATIT VINÍCI

To, co se děje s OKD, je skandální nehoráznost už roky. Havíři jsou ti poslední, kdo si podobné zacházení zaslouží. Kdo kdy s nimi sjel dolů do šachty – já tu šanci měl poprvé už jako mladý kluk – ví, jak těžká i riskantní práce to je.

OKD bývaly prosperujícím podnikem. Jen ale do chvíle, než se jich chopil »konkrétní vlastník«, hlavní to hrdina furiantských slibů po listopadu 1989. Spadly mu do klína za hubičku. Včetně 40 000 havířských bytů. Miliard, jež z tak lukrativního balíku stačil vyždímat za pár let, bylo několikrát víc, než kolik za něj zaplatil. Teď prý nemá ani na havířské mzdy – a byty, které havířům slíbil převést za pořizovací cenu, jim pronajímá za »tržní nájemné«.

Je to »tunel« jako řemen. Manko, co po něm zůstalo, by rád »znárodnil«. Havíře nelze vydat napospas. Svou roli musí splnit stát. Půjčka, o jejíž výši se dohadují ministři průmyslu a financí, však samu podstatu stejně nevyřeší.

A ve finále tak půjde – podobně jako už tolikrát – o to, kdo to děsivé manko zaplatí. Bakala a všichni ostatní, po kom tu zůstalo, nejsou žádné »socky«. Sedí na pohádkových majetcích. Včetně několika luxusních butiků v pražské Pařížské ulici, k nimž si pomohla Bakalova manželka.

»Tunelování« podniků, patřících ještě nedávno nám všem, už nesmí dopadnout na bedra milionů těch, kdo s ním nemají nic společného. Tím důležitější je trvat na dvou zásadách. Předně - stát musí pomáhat přímo ohroženým havířům, a ne žádnému z privátních vykuků. Vše, co do toho vloží z veřejných financí, musí zároveň vymáhat zpět i s úroky od těch, kdo OKD zpustošili. A neváhat tvrdě uplatnit všechny paragrafy, včetně těch z trestního zákoníku.

Právě o tom se chci poradit přímo s havíři. Setkáme se ve Frýdku-Místku už v pondělí. KSČM stojí na jejich straně od samého počátku. Je i iniciátorem toho, aby se situací v OKD zabývala jedna z nejbližších schůzí Poslanecké sněmovny. Kroky, které budeme prosazovat, budou o to účinnější, čím víc se opřou i o hlas a společnou vůli samotných havířů. O tom chci s nimi hovořit z očí od očí.

 

Josef Skála: MÝTY A OBRYSY »KOLEKTIVNÍ NENÁVISTI«

»Přichází nová éra nenávisti?« táže se Jiří Pehe v Právu už titulkem. Vidí to černě:»Západem už zase obchází strašák kolektivní nenávisti. Jejích projevů přibývá v celé Evropské unii.« A to »jak v reakci na masové přistěhovalectví či teroristické útoky islámských fundamentalistů«. Tak »na bezmoc celých sociálních skupin tváří v tvář různým dopadům globalizace. Množí se politické strany a hnutí, které z ´tekutého hněvu´ čerpají. A v některých zemích našeho regionu dokonce strany odmítající jinakost a liberální demokracii většinově vládnou.«

Tím ovšem slibné doznání končí. Střídá je nejapná urážka: »Celý jeden proud západního racionalismu se dokonce vydal k ´vědecké´ a ideologické obhajobě kolektivní nenávisti. Marxistická vize beztřídní společnosti byla rámována argumentací, v níž byla třídní nenávist jen logickým vyústěním ´vědeckého´ pojetí dějin. Nacismus byl pak založen na ´vědecky´ podložené rasové nenávisti. Jisté společenské třídy i jisté rasy musely být prostě zničeny proto, že stály v cestě ´objektivním´ zákonitostem.«

Fanatismus »árijské rasy« popřel vše, o čem je»racionalismus«. Stavět ho naroveň s Marxem je na štíru s vědou i slušným vychováním. Pehe švindluje i na téma »kolektivní nenávisti«, bující dnes. S oporou v Havlově proslovu na konferenci »Anatomie nenávisti«. Tomu se smrskla na »hluboce nepatřičný pocit ukřivdění«. Na »totální sebepřecenění«. Bylo to v Oslo. Už v polovině roku 1990. Kouzlo nechtěného dávalo galakoncert. Nenávist k socialismu pudila hlavně budižkničemy. Své »totální sebepřecenění« právě předváděli i z ministerských postů. Havel však okřikoval miliony, jimž doba právě začala křivdit doopravdy. Aby si, ať už jim vezme práci či třeba i střechu nad hlavou, zakázali hlavně»hluboce nepatřičný pocit ukřivdění«.

Jinak, než jak to líčí Pehe, je to i s »kolektivní nenávistí«, »třídní« jako řemen. Rekordy v ní láme právě svět, jemuž upsali duší Havel i jeho poradce. Na špinavou práci si neváhal najmout i Hitlera. »Kolektivně« a po obou březích »velké louže«. V naději, že»židobolševismus« vyhladí, mu roky trpěl i rasovou genocidu (a její »vědu«). Bylo snad 69 jaderných pum, plánovaných jen pro Prahu už v polovině 50. let, nadílkou lásky k bližnímu? Že půl milionu iráckých dětí, zahubených už »sankcemi« před americkou agresí, »stálo za to«, řekla natvrdo Madeleine Albrightová. Právě tu nám však »pravdoláska« pašovala i za hlavu státu. »Tekutý hněv« roste z velké křivdy. Bouří se proti lumpárnám kapitalismu. Právě jejich »anatomie« je však tím, co mu většinou uniká. Tím větší je šancí i rizikem. Tou první, pokud mu promluvíme z duše my. A odhalíme mu žábu na prameni. Jinak se totiž»železné koště«, po němž prahne, obrátí proti nepravým viníkům. Je to znovu závod s časem. Tentokrát už ho prohrát nesmíme.