Jdi na obsah Jdi na menu
 


Naše stanoviska - Richard Pokorný

Richard Pokorný: BĚLOBRADÝ SVĚT

Nikdy jsem nechápal, co má politika KDU-ČSL společného s křesťanstvím a o své „křesťanské lásce“ k bližnímu nás pravidelně přesvědčují představitelé strany svými výroky.V minulých dnech proběhla tiskem zpráva, že ministr a vicepremiér za KDU-ČSL Bělobrádek „poradil“ matkám samoživitelkám ve finanční tísni, že si mají najít „jiného chlapa“ a v obdobném duchu pak reagoval i na sociálních sítích. Až pod tlakem sílící kritiky začal vše obracet v nadsázku, vytržení z kontextu a připojil i omluvu.

Nutit ženu k partnerskému svazku z důvodu její ekonomické tísně je nehorázná nemravnost, obzvláště když si jako rukojmí bereme i její mateřský pud. Co dříve bylo nemyslitelné říci i šeptem, se dnes předestírá jako „seriózní“ úvahy v médiích. Třeba Klaus mladší má dle svých komentářů rovněž deformované představy o rodině, a na rozdíl od Bělobrádka je ani při vlně nesouhlasu neobrací v žert.

Je zarážející a zároveň výmluvné, že podobné výroky slýcháme od představitelů pravice hlásající „svobodu“. O obsahu tohoto slova zjevně nemají ani ponětí, když jejich politické vize vedou k přesnému opaku, totiž závislosti slabších na silných a tím podpoře svévole silných. Závislost člověka na člověku je historicky nespočetněkrát prokázaným zlem s těmi nejhoršími důsledky.

Tolerance ekonomického vazalství žen-matek v dávno překonaném patriarchálním modelu rodiny je jen jednou z mnoha odporných tváří kapitalismu. Od toho je pak už jen krůček k požadavku, že pokud matky chtějí zajistit dostatečnou životní úroveň sobě i dítěti, musí se nějakému muži prostě propůjčit, mlčet a podřídit se mu ať je jakýkoliv. Tento vulgární a přezíravý postoj k ženám má nebezpečně blízko k „islámským pravdám“, v nichž je žena oficiálně tvorem méněcenným.

Bělobrádek se mýlí i v navazujících výrocích, kupř. že náš „přebujelý“ sociální systém rozvrací rodiny. Je šokující, že takto nemoudré výroky může pronášet místopředseda vlády. Z dobře fungující rodiny přece nikdo do nelehké role samoživitelky dobrovolně neodchází, zvlášť když onen „přebujelý“ sociální systém nabízí nanejvýš holé přežívání. Při další restrikci sociálního systému by ještě více obětí manželských nevěr, domácího násilí či despotických partnerů bylo nuceno v těchto „vztazích“ zůstávat i za cenu popření své lidské důstojnosti. Tohle Bělobrádek neví?!

Jediným legitimním základem mezilidského soužití je přece rovnost bez ohledu na pohlaví, vytvoření podmínek skutečné svobody každého jednotlivce bez závislosti na libovůli někoho jiného a bezpodmínečná ochrana žen coby dárkyní života. „Bělobradé“ smýšlení nemá v humanitní a kulturní Evropě místo, což musíme dát jasně najevo, ať již jsou nositelé kultu síly, sociální arogance či genderové nerovnosti stoupenci Koránu nebo „laissez-faire“.

 

Richard Pokorný: STOP KAPITALISMU

Jakkoliv jsou podzimní volby ještě daleko, již teď se objevují mnohé úvahy nad podobou předvolební kampaně. V několika řádcích níže si dovolím zdůraznit, na co bychom dle mého názoru určitě neměli zapomenout.

Naší doktrínou je demokratický socialismus a naším nepřítelem kapitalismus. Voličům musí být zřejmé, že nabízíme komplexní systémovou změnu a nikoliv jen úpravy v rámci současného systému, který zvýhodňuje menšinu bohatých či mocných a všechny ostatní vykořisťuje.

Naším úkolem je vrátit zemi do rukou lidu pomocí rozsáhlého zakotvení přímé demokracie, zastavit privatizaci státu a začít odstraňovat nejhorší následky kapitalistického řádění, ať již zvrácený systém soukromých exekucí, církevní restituce, parazitismus „solárních baronů“ či drzé tunelování OKD i státu uhlobaronem Bakalou. Současně je nutné obnovit veřejné vlastnictví v klíčových oblastech ekonomiky a regulovat zvrácenosti „volného trhu“ všude tam, kde generuje sociální nespravedlnost.

Nezbytné je rovněž nahrazení současného parazitního systému zdravotních pojišťoven vznikem jediné státní zdravotní pojišťovny, zřízení páteřní sítě veřejnoprávních nemocnic a důsledný boj proti všem podnikatelským praktikám ve zdravotnictví okrádajícím nemocnice i pacienty. 

Nevyhnutelná je rozsáhlá reforma daňového systému se zakotvením několikapásmové progresivity daní z příjmů FO i PO spolu s účinným zdaněním kapitálu i luxusu a omezením kapitálových úniků do zahraničí. Je nutné zastavit vykořisťování závislé práce se zavedením chráněných míst pro absolventy i osoby předdůchodového věku, zrovnoprávnění sociálních práv s ostatními právy,  důstojná koncepce sociálního bydlení a vázanost veškerých sociálních dávek na testování příjmu a majetku, abychom skutečně potřebným lépe pomohli a bohaté nedotovali.

Toto jsou jen některé základní fragmenty, které nutno učinit, aby se lidem u nás žilo lépe. Nesmíme se tvářit jako trpění otloukánci, neboť nevěříme-li sami sobě, těžko můžeme získat důvěru voličů. Všichni slušní lidé jsou vykořisťovanými disidenty současného režimu, což je nezbytné si uvědomit a nahlas říkat. Nejsme a nechceme už být zemí, kde vládnou Kalouskové a Klausové starší či mladší, nebo kde na lidské práci profitují Bakalové. Musíme se pevně postavit za naší ideologii a vysvětlovat, že demokratický socialismus není neslušné slovo, ale společenský řád který ve srovnání s kapitalismem zlepší životní podmínky převážné většiny obyvatel. Na dlouhé cestě k jeho budování si pro nadcházející volební období můžeme dát jednoduché heslo: Stop kapitalismu v ČR.

 

Richard Pokorný: PROČ NIKDY NEBUDU KAPITALISTOU

„Trh je místo střetu nabídky a poptávky“, praví ekonomická definice. Trh  je sám o sobě nehodnotový, tj. není zdrojem ani referenčním kritériem hodnot, a proto nemůže být  ani jejich spravedlivým distributorem. Co se stane, učiníme-li z něj základní společenský princip a zároveň mechanismus rozdělování vzácných zdrojů? Pokud to ani po téměř 30ti leté zkušenosti s kapitalismem nevíme, zkusme uvažovat.

Lidské potřeby jsou různé a neomezené, zdroje k jejich uspokojování naopak velmi omezené a trh je místo střetu zájmů dvou či více stran k uspokojení nějaké potřeby prostřednictvím vzácných zdrojů. Čím lepší postavení získá jedna tržní strana, tím horší má její protistrana. Podobně jako v každém jiném konfliktu se na trhu prosadí zájem silnějšího. A to samozřejmě bez ohledu na to, zda některá ze stran tržního konfliktu předmětné zdroje potřebuje k zajištění existenciálních potřeb a druhá jen k rozmařilé kratochvíli.

V tržním střetu totiž nerozhoduje míra ušlechtilosti či objektivního významu jednotlivých potřeb, ale síla s jakou je jejich uspokojení prosazováno. Společnost založená na trvalém konfliktu o veškeré zdroje se atomizuje, neboť o uspokojení téměř každé potřeby nutno „tržně“ bojovat a každý má usilovat o maximalizaci svého prospěchu, tj. člověk člověku být vlkem. Čím silnější, sobečtější a bezohlednější vlk, tím je „tržně úspěšnější“. Kdo nechce či neumí být vlkem, má smůlu. Láska k bližnímu a morálka se na trhu nenosí.

Jakou cenu na plně liberalizovaném trhu zaplatí smrtelně nemocný pacient farmaceutické firmě za lék, který mu zachrání život a jehož úhrada není ani v zájmu „tržně“ jednající zdravotní pojišťovny? Všechno co má,  jde mu přece o život. Chce-li žít, akceptuje nakonec jakékoliv podmínky, neboť pouze tehdy bude firma „svobodně“ souhlasit se „svobodným“ uzavřením smlouvy o poskytnutí léku. Učebnice konstatuje, že dohody mezi tržními stranami bylo dosaženo a trh se vyčistil. Kapitalista dodá, že vše proběhlo „svobodně“ (pacient měl přece svobodné právo umřít). Proto nikdy nebudu kapitalistou.

 

 

Richard Pokorný: CO NÁM TAKÉ NEPOMŮŽE

V reakci na některé komentáře našeho volebního neúspěchu si dovolím malé zamyšlení nad některými systémovými příčinami.

Naší ideologií je socialismus. Má-li být realizován, musí být prosazován nikoliv jako korektiv či komplement kapitalismu, ale jako jeho substitut. Nedávné volby však bohužel potvrdily dlouhodobý trend, že voliči nás jako nositele systémové změny přestávají vnímat. Dlouhodobě nedostatečně využíváme levicový potenciál v ČR, klesá procento našich tradičních voličů a v krajských volbách nám voliči dali jasný signál, že vstup do vládnoucích koalic nesmí být vykoupen rezignací na prosazování vlastního programu či dokonce splynutím se systémem, proti kterému se máme vymezovat.

Naše voliče mnohem spíš než zájem o „neotřelou komunikaci“ či „multimediální prezentaci“  spojuje touha po odstranění současné kapitalistické džungle založené na diktátu silnějšího, vykořisťování člověka člověkem a propojení politiky s „byznysem“. Chtějí vidět návrat veřejné moci i majetku do rukou lidu, sociálně spravedlivý řád založený na společenské morálce a právní řád chránícím slušné lidi před zvůlí „svobodných“ žraloků.

Řadu z těchto kvalitativních standardů naši občané v minulosti měli a postupně je ztratili během polistopadového vývoje. Úvahy o tom, že se většina lidí nechce vracet „do minulého století“ silně kontrastují s mnohdy masovou nostalgií občanů po řadě běžných životních standardů kupř. 80. let minulého století. Po téměř 30ti letém kapitalistickém drancování této země  z nich dnes občanům zbývají pouze ty nostalgické vzpomínky a vadnoucí naděje, že se alespoň část těchto životních kvalit širokým společenským vrstvám ještě někdy vrátí.

Babiš i bez jednotící ideologie získal sympatie voličů především díky ostrému vymezení proti Topolánkovo a Nečasovo vládám, které se staly symbolem zvrácenosti neoliberálního režimu. To je výmluvným důkazem názorů společnosti na současný režim, jehož bychom měli především my, coby strana protisytémová, naplno využívat. Přidáme-li k tomu skutečnost, že  ČSSD již dávno není levicovou stranou, volební úspěch se nám doslova vnucuje. My však flegmaticky přenecháváme levicové voliče pravicovému oligarchovi, které může oslovit jen díky absolutní ideologické defenzivě parlamentních levicových stran. Není to jeho úspěch, ale náš fatální neúspěch.

Diference levicových a pravicových paradigmat se nestírají a stírat ani nemohou, neboť vyplývají  ze samotné podstaty kontrapozice individualismu a kolektivismu, egoismu a solidarismu, sobectví a altruismu a jsou nejzákladnějším motivem drtivé většiny volebních klání v demokratických systémech. Obsahově nevyhraněné či bezobsažné teorie prezentované „bez ideologického mentorování“ jsou použitelné nanejvýš pro strany politického středu s nevyhraněnými voliči. Pro politické strany s jasně polarizovaným voličským elektorátem však tento postup znamená cestu do záhuby, neboť pro své tradiční voliče ztratí a nové nezíská.

 

KSČM již z principu svého politického programu nikdy nemůže být nevyhraněná strana s přesahem na středové voliče. Jako jediní se navíc vymezujeme proti kapitalismu coby systému, na němž se ostatní parlamentní strany u nás shodují. Jakýkoliv posun směrem doprava znamená vyklízení tohoto exkluzivního prostoru, čímž nutně ztrácíme nejen naše tradiční voliče, ale nevyužíváme neustále rostoucí počet potenciálních voličů natolik znechucených kapitalistickým řádem, že k volbám vůbec nechodí, neboť nevěří v možnost skutečné změny. 

 

Zkušenost, kterou s pravicovými posuny udělala ČSSD nejprve za Grosse a posléze za Sobotky by pro nás měla být rovněž varováním, přičemž co v tomto ohledu platí pro ČSSD, platí pro nás ještě mnohonásobně víc. Naši stabilní voliči nás neopouští proto, že jsme příliš „stereotypní“ či moc „ideologičtí“, ale naopak proto, že tyto naše tradiční hodnoty rozpouštíme v kompromisech s kapitalismem.

Přestaňme konečně naše voliče nutit ke smířlivosti s kapitalismem. Nechtějí jej a my jej přece taky nechceme. Naše strana je zde pro široké vrstvy obyvatel této země kapitalismem vykořisťovaných, a těmto musí nabízet opravdovou alternativu k současnému živoření. Naším programem je demokratický socialismus a naše role spočívá v jeho důsledném prosazování. Myslím, že především toto je načase si uvědomit. 

 

Richard Pokorný: KAPITALISTICKÁ PROPAGANDA

Představitelé pravicových stran šíří řadu nepravd o životní úrovni v ČR. Z jejich úst často zaznívá, že u nás vládne „skutečná“ demokracie, tržní alokace je spravedlivá, či dokonce že máme širší rozsah sociálních práv než ostatní státy EU. Některé lži lze odhalit již prostým srovnáním naší Listiny základních práv a svobod s ústavami jiných evropských států.

Kupř. právo na získání práce u nás chybí, ale v ústavě Portugalska, Itálie, Španělska i jinde jej nalezneme. Mnohé ústavy na rozdíl od Listiny zakládají silnou ochranu zaměstnanců včetně práva na spolurozhodování v podniku a informace o jeho podnikatelských záměrech, práva na odpočinek, příznivé pracovní podmínky, podnikovou rekreaci, v Portugalsku i zákaz výluky. Časté je široce koncipované státem garantované právo na ochranu zdraví, ústavy Portugalska či Belgie znají mj. právo na přiměřený byt. Ústavy Německa, Francie, Španělska, Itálie i mnoho dalších považují sociální dimenzi za jeden z nejzákladnějších principů státu a lidské důstojnosti. O všech těchto zárukách se našim občanům může pouze zdát.

Suverénní moc lidu je u nás redukována na volební právo a nízká volební účast svědčí o absolutní nedůvěře voličů, že jejich hlas může něco změnit. Na rozdíl od kupř. Belgie, Lucemburska či Francie u nás voliči nemají možnost vhozením prázdného hlasovacího lístku všechny kandidující výslovně odmítnout, politika je plná kmotrovských zájmů, skandálů, rozkrádání a otevřeného přezírání voličů jejich neodvolatelnými volenými „zástupci“. Na rozdíl od řady evropských států nemáme obecnou úpravu celostátního referenda, ale ani jiné mechanismy přímé demokracie jako lidové veto, lidová iniciativa či lidová žaloba. A netřeba snad připomínat, že Švýcarsko coby hlavní „laboratoř“ přímé demokracie lze těžko nazvat „komunistickou zemí“.

Současná ČR nejen že není sociálním státem, ale dokonce je mnohem méně sociální i demokratická než většina kapitalistické Evropy. Diktátorský neoliberalismus založený na sobectví a zákonem posvěceném vykořisťování slabých silnými likviduje společenskou solidaritu i veškeré formy rozhodovací moci lidu, protože obojí nenávidí. Kapitalismus se zaštiťuje demokracií, ale přitom nabízí pouze její prázdnou karikaturu, kde lid není subjektem vládnutí, ale předmětem ovládání. Většina pracujících nedosahuje ani průměrné mzdy, potraviny jsou u nás při nižší  kupní síle obyvatel dražší a horší než v západní Evropě, ekonomiku ovládají skryté i otevřené kartely. Lidé si to u nás nepochopitelně nechávají líbit a zvolení zástupci nic na obranu zájmu obyvatel nečiní s konstatováním, že to je „věcí trhu“. V kapitalismu je totiž „trh“ víc než člověk.

 

Richard Pokorný: PŘÍPAD BULOVKA

V minulých dnech došlo k podivnému vývoji kauzy sexuálního napadení sestřičky z Bulovky mladým  Afgáncem. Obviněný byl nejprve politiky i médii odsuzován v domnění, že se jedná o migranta. Když ovšem vyšlo najevo, že migrant není a jeho otec pracoval pro českou armádu v Afganistánu, mediální obraz se nečekaně změnil. Najednou je z některých kruhů patrná snaha zdůrazňovat otcovo vojenské zásluhy, a samotný čin obviněného ustupuje do pozadí, či je dokonce relativizován. Je vůbec možné klesnout až sem? Vždyť přece pokud čin skutečně spáchal, na jeho zrůdnosti nemohou nic změnit sebevětší zásluhy jeho otce.

Militantní amerikanismus, v němž příslušník armády je polobůh stojící nad zákonem (chování amerických vojáků v Iráku, Guantánamo aj.), trumpismus, v němž „slavní a bohatí“ mohou víc než ostatní, a islamismus, který nadřazuje muže nad ženy a islamisty nad „nevěřící psy“, se nebezpečně propojují a hledají místo i u nás. A to bohužel i v nejohavnější podobě otevřeného sexismu zašlapávající lidskou důstojnost do nejhlubšího bahna kultem „silných mužů“. Deformovaná americká společnost se tradičně klaní před uniformou a mamonem bez ohledu na jejich účel a původ. Ale my jsme na americké dno přece (snad) ještě neklesli. Zcela na okraj pak nutno podotknout, že v Afganistánu čeští vojáci nehájili zájmy České republiky, ale zájmy NATO.

Snad jsme ještě nezapomněli, jak někdejší „unijně-svobodný“ministr Němec hypertrofovaným účelovým formalismem zajistil propuštění perverzního katarského prince, který u nás zneužíval mladistvé dívky. Jak je možné, že „stavovské“ rozdíly mezi právy „pánů a kmánů“ existují i ve 21. století v zemi, která si říká „demokratický právní stát“? I v „případu Bulovka“ již přispěchal ministr obrany (ještě během probíhajícího vyšetřování) s prohlášením, že „pokus o znásilnění ještě není znásilnění“. Jaksi však zapomněl dodat, že náš trestní zákoník trestá pokus podle stejných sazeb jako dokonaný trestný čin, a dle vyjádření nemocnice i napadené sestřičky k dokonání nedošlo pouze díky její aktivní obraně.

Přitom je to tak prosté: před zákonem jsou si všichni rovni. Je lhostejné, zda je obviněný migrant nebo arabský šejk, jakou má národnost, vyznání či kulturu. Chce-li cizinec z islámské theokracie žít na našem území, musí akceptovat, že u nás je ústavně zakotvená rovnost pohlaví a společenská morálka káže bezpodmínečnou úctu k ženám, jejich ochranu a absolutní nedotknutelnost. Nehodlá-li to akceptovat, pošleme jej tam, odkud přišel. A nemusí jít jen o migranty, aby poučení z Německa, Švédska či jiných zemí bylo pro nás dostačující.

 

Richard Pokorný: OBYČEJNÁ SLUŠNOST

Plzeňské městské dopravní podniky (dále "PMDP") přestaly dle vyjádření v tisku od 1.1.2016 posílat mladistvým černým pasažerům (15-18 let) dosavadní upozorňovací dopisy na dluh za jejich „černou jízdu“. Odůvodňuje to tím, že jako držitelé OP mají už dostatek odpovědnosti, aby si placení pokuty ohlídali.

Bylo by možné argumentovat, že dospívající ve věku 15-18 let jsou běžně právními předpisy ČR pojímáni jako přechodná kategorie mezi dětstvím a dospělostí, na kterou ještě nemohou být kladeny stejné požadavky jako na plnoleté a proto jsou právním řádem mnohem účinněji chráněni i před destruktivnímu účinky vlastních chyb, přičemž tázat se můžeme, zda postup dopravního podniku je s touto legislativní koncepcí ve shodě.

Bylo by možno zmínit též např. § 858 občanského zákoníku, zakládající obsah rodičovské zodpovědnosti v podobě všestranné péče o dítě, jeho vývoj, ochranu, i zastupování, která vzniká   narozením   dítěte   a   zaniká nabytím  plné svéprávnosti dítětem (tj. dosažením věku 18ti let). Opět se můžeme tázat, zda dopravní podnik realizaci obsahu rodičovské odpovědnosti v této věci spíše napomáhá či spíše komplikuje.

Argumentem by jistě mohly být i ustanovení o správě jmění dítěte s péčí řádného hospodáře dle § 896an. občanského zákoníku, která trvá dle § 902 občanského zákoníku až do nabytí plné svéprávnosti dítětem. Jelikož tak mezi 15-18 rokem majetek dítěte nadále náleží pod správu rodičů, nutně i z tohoto důvodu mají rodiče právo (a povinnost) dohlížet, zda nedochází k jeho zbytečnému krácení kupř. opožděnou platbou pokut zatíženou dalšími poplatky. Vytváří jim k tomu postup dopravního podniku vhodné podmínky?

A konečně ani v obvyklém případě, kdy mladiství nemají žádný či dostatečný vlastní majetek, dopadá povinnost vyrovnat jejich závazky v případě exekuce opět na rodiče, což z nich činí potenciálně povinné osoby ve smyslu výkonu soudního rozhodnutí. Rodiče mají tak nezpochybnitelné právo být informováni i z titulu ochrany svých vlastních práv, neboť opak může sociálně slabší rodinu finančně téměř paralyzovat. Uvědomuje si to dopravní podnik?

Jistě by bylo možno najít i řadu dalších právnických argumentů. Osobně si však myslím, že nejzákladnějším argumentem je „obyčejná“ lidská slušnost proti sofistikované přezíravosti hypertrofovaného individualismu a komercialismu veškerých vztahů s přesvědčením, že  všichni okolo mě jsou nenávidění konkurenti v boji o hroudu zlata a všemožného světského blaha. Obyčejná slušnost stojící proti využívání sebemenšího prohřešku jako záminky tvrdého postupu plného nepřátelství a lhostejnosti k důsledkům, kdy raději vystavím hříšníka nejtvrdšímu možnému trestu než abych předem pomohl mu snadno předejít. Obyčejná slušnost, kdy pokud už druhým neumím či nechci pomáhat, alespoň jim neškodím. A právě takovou obyčejnou slušnost v nastíněném postupu PMDP postrádám nejvíc.

 

 

Richard Pokorný: NOVOROČNÍ NEOLIBERÁLNÍ DÁREK SENIORŮM

Nový rok je v oblasti veřejných služeb v Plzni ve znamení pokračujícího příklonu k jejich neoliberálnímu pojetí s dekonstrukcí veřejnoprávního obsahu. Smutným příkladem tohoto trendu je i Plzeňská karta vydávaná PMDP a.s., coby jediná platforma pro dlouhodobé předplatné jízdného v MHD. K tématu Plzeňské karty, jejíž užívání ve srovnání s původními papírovými průkazkami nutí držitele k platbě řady fixních poplatků, přinášejících dopravnímu podniku zdroj trvalých příjmů bez vazby na samotný přepravní výkon, již bylo napsáno mnoho. Nyní proto pouze krátká poznámka k dalšímu opatření, které ve „veřejném zájmu“ nabyla účinnosti se začátkem letošního roku.

Rada města Plzně svým usnesením č. 775 ze dne 25.6.2015 schválila s účinností od 1.1.2016 Nařízení statutárního města Plzně č. 7/2015 o tarifu integrované dopravy Plzeňska na území města Plzně, dle jehož čl. 4 odst. 1 písm. d) občané a osoby s trvalým pobytem v ČR nad 70 let mají nárok na bezplatnou přepravu, pouze pokud jsou držiteli Plzeňské karty. To in concreto znamená, že pro bezplatnou přepravu v MHD již nestačí předložit občanský průkaz, ale je nezbytné mít Plzeňskou kartu s nahraným bezplatným tarifem „Důchodce nad 70 let“. Pakliže cestující senioři tuto povinnost nesplní, jsou povinni platit plnocenné jízdné. Pořízení Plzeňské karty tak nepředstavuje pro seniory nad 70 let rozšiřující možnost, nýbrž vnucenou povinnost.

Toto nové pravidlo je dle mého názoru klasickým projevem inkorporace neoliberální arogance veřejným sektorem, zakládající zde starobním důchodcům nad 70 let samoúčelnou byrokratickou povinnost šikanozního charakteru, aby si k prokázání nároku na bezplatnou přepravu opatřili namísto občanského průkazu  ještě další průkaz v podobě Plzeňské karty, který z hlediska osobních údajů nic nového neobsahuje, nestanovuje a ani neosvědčuje.

Senioři nad 70 let jsou tak k vyřízení Plzeňské karty konfrontováni s povinností minimálně dvou návštěv PMDP včetně strpění dlouhých front, vypisování formulářů, nedostatečné informační služby na přetížených přepážkách aj., přičemž je zcela přehlíženo, že v drtivé většině chtějí pouze bez starostí jezdit, aniž by měli zájem o využití jiných funkcí karty či dokonce její elektronické dimenze, a zároveň již mívají řadu věkem podmíněných zdravotních, pohybových a jiných omezení.

Zcela bezprecedentním prvkem nového tarifu je pak skutečnost, že pořízení karty je i pro starobní důchodce nad 70 let zpoplatněno, a sice částkou 80,- Kč za její vystavení, k němuž přistupují další výdaje spojené s pořízením elektronické fotografie na přepážce PMDP, následně pak poplatky za periodickou výměnou karty atd. Jinými slovy je tak jedné z nejzranitelnějších skupin obyvatel jednostrannou direktivou volené městské správy určena povinnost zpoplatněné karty, za což cestující „získá“ to, co měl doposud automaticky bez placení a karet již na základě občanského průkazu.

Veřejné služby nikdy nemohou svoji funkci naplňovat pomocí principů služeb komerčních, neboť zatímco u veřejných služeb je cílem maximalizace saturace adresátů předmětným statkem, u služeb komerčních je cílem maximalizace zisku poskytovatele. Provozování MHD ve vlastnictví města je svým určením bezesporu veřejnou službou, a jakékoliv prvky komercializace jsou neslučitelné s plněním jejího základního poslání. Pakliže dopravní podnik je ochoten zvyšovat své příjmy i na úkor důchodců nad 70let a vkládá je do sociálně-ekonomicky rdousících kleští (kup si kartu, nebo plať plnocenné jízdné, anebo nejezdi), přestává se chovat jako poskytovatel veřejných služeb a začíná být obyčejným podnikatelem. Zcela stranou pak zůstává referenční kritérium lidské důstojnosti, kterým by uvalení této zátěže na spoluobčany vysokého stáří pochopitelně rovněž nikdy nemohlo projít.

Pokračující infiltrace podnikatelských principů do veřejných služeb je velmi neveselým a obtížně pochopitelným odrazem neoliberální destrukce veškerých společenských hodnot. Ještě méně pak rozumím tomu, pokud tento trend pokračuje dlouhodobě bez ohledu na výsledky voleb. Nadále však platí, že nositelem veškeré moci demokratického státu na lokální, regionální i centrální úrovni je jen a pouze lid – a právě voličský elektorát coby reflexe vůle lidu je tou jedinou entitou rozhodující o tom, zda podobná nařízení budeme čítat i v příštím volením období.

 

.